Občas jsem měla takovou představu sebe, kde jsem o víkendu doma, pálím svíčky, poslouchám jazzovou hudbu a peču a vařím se sklenkou vína poblíž. Mám vlastní recepty, které neustále vylepšuju a vím přesně z jaké mouky je jaký recept lepší. V té představě také nikdy nezapomenu prádlo v pračce, vím co bude k večeři (a nejsou to těstoviny – a když tak jsou na nějaký zajímavý způsob). Mám tam život naprosto srovnanej, protože tam přece vařím a peču a někdo, kdo nezapomene nechat změknout máslo, přece musí mít život srovnanej.
Taková představa mne čas od času chytne a řeknu si: vždyť to jsem celá já, můžu být cokoliv, co chci, to zvládnu. A opravdu čas od času (2x do roka) peču, pálím u toho vonné svíčky a popíjím víno a mám z toho dobrý pocit. O to víc jsem naštvaná, když o mě někdo řekne, že nejsem rozhodně žena do domácnosti. Když se někdo diví, že umím něco uvařit nebo upéct.
– Vždyť já to umím! Jsem v tom možná i dobrá. Chci říct, pár lidí si moje recepty chválí a půlka z toho to stoprocentně myslela upřímně. Kamarád kdysi říkal, že jeho nejoblíbenější dýňový koláč je ten ode mě. A byl to gej, takže to určitě neříkal s postranními úmysly.
Jenom teď zrovna nemám dost času. Je toho tolik co musím udělat a nebo co mi v tuto chvíli udělá lépe než hromada špinavého nádobí po tom, co upeču. Nehledě na to, že nevařím, protože jednoduše nemám pořádně pro koho. K čemu mi to bude. Budu taková třeba až budu mít obrovskou kuchyň s takovou tou mramorovou deskou a budu to dělat pro rodinu. Pak mě to bude bavit. A budu u toho snad možná i relaxovat.
Takhle jsem se obelhávala dlouho, dokud jsem před nedávnem nezvážila možnost – že prostě taková asi fakt nejsem. A možná, že taková ani nemusím být.
A najednou jsem se dostala do kolotoče paradoxů.
Líbí se mi myšlenka toho, že každou neděli peču, ale nechci každou neděli péct.
Líbí se mi myšlenka, že chodím běhat, nelíbí se mi už to samotné běhání.
Líbí se mi myšlenka, že jsem trochu úplně jiná, ale nechci.
Já je někdo jiný
Dvakrát jsem se stylizovala do někoho jiného. Pokaždé mi to trvalo poměrně dlouho. V pubertě jsem si třeba myslela, že být introvert je něco špatného. Snažila jsem se ostatní a sebe přesvědčit, že jsem extrovert. Měla jsem na to promyšlenou strategii. Extroverti vždycky dostanou co chtějí, všichni je mají rádi. Ne? Po dvou letech své předstírané extroverze jsem přijala sebe jako introverta a byla konečně šťastná.
Pak jsem se vrhla do prvního vážnýho vztahu. Takovýho toho, jak spolu po roce začnete bydlet a budujete společnej domov. Bylo mi dvacet a říkala jsem si, že to je ta dospělost. Mám svůj vlastní domov, práci už bych to měla všechno znát. V práci jsem byla v kolektivu o 10 – 30 let starších žen a mužů, s přáteli jsme se vídali jednou za čas – protože taková dospělost je, ne? Přijala jsem tu roli, kterou jsem si myslela, že mám přijmout. Dokonce jsem se tak začala oblékat! Tak třeba jsem si kupovala věci “na doma” a “do přírody” a myslela na to, jak jsem dospělá a jak z toho bude mít můj partner radost. Když jsem stíhala být doma dřív, nakoupila jsem, poklidila, vařila večeři a u toho popíjela víno. Byla jsem na sebe pyšná, ale nebyla jsem šťastná. Ale to je dospělost ne?
Tato fáze trvala tři roky a vysvobození bylo úžasný.
Víte, že můžete být cokoliv, co chcete?
Jasně, jsem důkazem toho, že to jde. Ale pozor!
Víte, že můžete být i sami sebou?
Zní to jako ta nejprimitivnější věc a přesto – sociální sítě, naše okolí, naši partneři, naše rodina, prostředí, všechno nás formuje. Cesta sama k sobě je ta nejtěžší, ale víte, jak poznáte, jací jste?
Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste se cítili šťastně. Co jste měli na sobě, kde jste byli, co jste dělali? Může to být něco, co byste nikomu nepřiznali, ani mě to nemusíte říkat. Ale pamatujte si to, to jste vy.
Možná zjistíte, že jste jeden velký paradox.
Dubnový Style Brunch bude měsícem toho, být sám sebou. A já věřím, že si to všichni užijeme. A pokud vás zaujaly paradoxy, tak měsíc paradoxů byl loni v dubnu!
