“Většina lidí žije fikci. Ani já nejsem výjimkou. Největší problém ale je, že nevíš s jakým druhem fikce máš co do činění. Neznáš zápletku; styl stále není nastaven. Jediné, co víš, je jméno hlavní postavy. Nicméně tato nová fikce znovuobjevuje, kdo jsi. Dej tomu čas, vezme tě pod svá křídla a můžeš velmi dobře zahlédnout nový svět. Ale ještě tam nejsi, což tě staví do nejisté pozice.“ – Sputnik Sweetheart, Haruki Murakami
S příchodem zrcadel jsme získali možnost úplně poprvé vidět sami sebe. A stejně i to zrcadlo nám nabízí jen iluzi nás samých. Postavím se před zrcadlo, dívám se a sebe a zvažuju, kdo dneska jsem. Jak mé dnešní já zapadá do té velké řady ostatních já posledních dní. Tvořím si vlastní fiktivní postavu. Možná odtud pramení ta záliba v módě, která těm fiktivním postavám dodá hmatatelné obrazy.
Tvorbě své poslední postavy jsem věnovala minulý rok. Abych zjistila, že ta bude mnohem rafiovanější než ty doposud. Já je totiž změna. Má postava se skrývá v neustálé transformaci sebe sama. Ve snaze neustále přicházet s lepší postavou. Ta otravná lidská ambice být stále lepší, která nás sice možná dostala ke hvězdám, ale kdo se jí o to prosil?
Září je měsíc transformací a změn. Začáteko nového školního roku nás ovlivňuje i když už dávno do školy nechodíme. Život se navrací do kolejích, ale ty staré už mu nesedí. Má všechny ty nové zážitky, zkušenosti a vědomosti. Přichází nový den a nová postava.
Začátkem září přichází fashionweek, taková kostýmová zkouška na nové postavy. A zbytek měsíce strávíme transformací svých starých kolejí na naší novou fikci.
