Sedím v rušné kavárně s výhledem na ještě rušnější ulici. Mé okolí je tak perfektním protikladem toho, jak se cítím. Měla bych si zkontrolovat hodinky a ujistit se, že na svou další schůzku nepřijdu pozdě, ale teď mám schůzku sama se sebou a na této chvíli je něco, co potřebuji.
Vášnivý rozhovor dovijce blíže u okna, muž, který zuřivě ťuká do kávesnice, jakoby na ní chtěl provést krevní mstu. Syčení kávovaru, které nikdy neutichá, jelikož čtvrteční ráno si žádá svou kávu ve velkém. Pochmurné počasí venku, lidé spěchající na tramvaj.
To vše mi pomáhá být tady a teď sama. Ačkoliv teď je blíže nespecifikovaný čas. Jsem ostrov uprostřed rozbouřeného oceánu.
Cítím se být zcela mimo čas. Moje tělo je pravděpodobně v jiné době než mé vědomí. A svět kolem je tam, kam ani jedno nedokáže dohlédnout. Nevím, co je kde. Nebo spíše, co je kdy. Nevím kdy jsem já. Život zase dokončil jeden ze svých bludných kruhů a já nevím na který jeho konec navazuji.
Cítím se být zcela mimo čas. Moje tělo je pravděpodobně v jiné době než mé vědomí. A svět kolem je tam, kam ani jedno nedokáže dohlédnout. Nevím, co je kde. Nebo spíše, co je kdy. Nevím kdy jsem já. Život zase dokončil jeden ze svých bludných kruhů a já nevím na který jeho konec navazuji.
Čas je neúprosný, bezohledný a čas neexistuje.
Celý leden se mi ozývaly podivné závany minulosti. Na akcích, kterých jsem se účastnila, jsem znovu sbírala kousky sebe samé, které jsem před několika lety zahodila.
Nostalgie je velmi zrádná. Donutí myslet a pochybovat. Může vás svést do náruče, kde jste si mysleli, že si už být nepřejete. Je na nás prohlédnout jejími závoji a pokušeními, které se jeví romantičtější a vzrušující než realita běžných dní.
Od toho tu jsou kavárny a Brunch, kde si uprostřed živého světa můžete dovolit splynout v kus nábytku. V pěknou dekoraci.
