Existuje jeden konkrétní moment na jaře, který nejde přesně pojmenovat, ale myslím si, že ho každý zná. Není to první sluneční den, ani ten, kdy jsem odložila kabát. Je to spíš okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem přestala čekat. Že někde cestou mezi lednem a současností jsem přestala aktivně žít a začala jen spravovat svůj čas. Platit účty, odpovídat na zprávy, chodit spát. Existovat na úrovni, která je funkční, ale ne živá.
Duben je měsíc, který nás s tím konfrontuje. Příroda kolem nás to totiž dělá bez jakýchkoliv zábran. Prostě se rozhodne být a hotovo. Žádné rozmýšlení, žádná příprava, žádné „až bude správný čas.“ Jen to náhlé rozkvétání, které mě může při troše upřímnosti i trochu štvát. Protože já sama čekám na ten správný čas možná už roky.
A pak přijde jaro. A já se cítím jako někdo, kdo přišel na oslavu, kde nezná nikoho, včetně sebe.
Existuje zvláštní druh dezorientace, který přichází právě s touto dobou roku. Zima má svoji logiku: schovej se, zpomal, přežij. Je to legitimní stav. Nikdo od nás v prosinci nečeká, že budeme zářit. Ale jakmile se oteplí, spustí se něco jako společenský souhlas s tím, že teď musíme žít. Musíme ven, musíme plánovat, musíme se těšit. A pokud se netěším, pokud místo ulehčení cítím spíš zvláštní prázdnotu, jako když se zvedne deka a pod ní nejsem já, ale jakási neurčitá skica toho, čím jsem být chtěla, pak je něco špatně. Se mnou.
Nebo ne.
Možná je ta dezorientace důkazem toho, že jsem zimu opravdu prožila. Že se ve mně něco skutečně změnilo, jenže změna nepřichází jako hotová nová verze sebe sama zabalená v celofánu. Přichází jako mezičas. Jako stav mezi tím, kdo jsem byla, a tím, kdo teprve začínám být. Beztvarý, nepohodlný a velmi špatně fotografovatelný.
Vzkříšení (a není náhoda, že ho slavíme právě teď) není v původním smyslu slova příjemná záležitost. Je to násilný, radikální návrat. Něco, co bylo mrtvé, se vrátí do pohybu. A pohyb po dlouhé nehybnosti bolí. To platí pro svaly po zimě, pro vztahy po odcizení, pro mě samu po dlouhém období, kdy jsem si říkala, že tohle ještě není ten pravý život, ten přijde později.
Móda to ví odjakživa. Každé jaro přijde s barvami, které jsou o něco provokativnější, než čekáme. Jako by mi oblečení říkalo: dost. Tělo ven, barvy ven, přestaň se schovávat. A i když módní trendy beru s nadhledem, tenhle impuls je reálný. Oblékat se jinak je jedna z nejrychlejších cest, jak přesvědčit mozek, že se něco změnilo. Že jsem se změnila já.
Takže pokud i ty stojíš tenhle duben na prahu jara a místo nadšení cítíš spíš mírnou existenciální zmatenost, vítej. Přesně tam, kde máš být. Mezi tím, kdo jsi byla, a tím, kým se teprve stáváš. To není selhání. To je proces. Jen ho nikdo nedává na Instagram.e sama zabalená v celofánu. Přichází jako mezičas. Jako stav mezi tím, kdo jsi byla, a tím, kdo teprve začínáš být. Beztvarý, nepohodlný a velmi špatně fotografovatelný.
