Březen mě vždycky trochu dezorientuje. Ne nutně nepříjemně, spíš jako když se probudíte v cizím pokoji a chvíli nevíte, kde jste, ale postel je pohodlná a světlo oknem přívětivé. Jaro přichází a vzduch se mění. Jako by někdo zvedl těžkou deku z celého města a lidé kolem se najednou pohybují lehčeji, mluví hlasitěji, smějí se bez záminky. Zimní tíha se rozplývá téměř přes noc.
A přesto stojím uprostřed toho probouzení a mám zvláštní pocit, že vzpomínky na předchozí jara patří někomu jinému. Že ta dívka, která před lety seděla na stejné terase a pila stejné kafe, jsem já jen formálně. Jaro mě vždycky stavělo mimo vlastní kontinuitu. Do přítomného okamžiku, ale vytržené z kontextu vlastní existence. Přicházím do něj navíc s dluhem po příliš dlouhém lednu a příliš krátkém únoru, který nestačil na nic z toho, co jsem mu slíbila.
Možná právě proto mě téma viditelnosti zajímá právě teď. V momentě, kdy člověk není úplně jistý, kdo vlastně je, co ukazuje, když se rozhodne být viděn?
Roland Barthes psal o fotografii jako o důkazu, že něco bylo. Ça a été, to bylo. Fotografie nezachycuje přítomnost, zachycuje minulost v okamžiku jejího vzniku. Susan Sontag šla ještě dál: fotografovat znamená přivlastňovat si realitu, proměňovat zážitek v doklad o zážitku. Oba psali v době, kdy fotografování bylo vědomý akt, který jste museli chtít.
Dnes se fotografuje reflexivně, tělem. Ruka sahá po telefonu dřív, než mozek rozhodne. A sociální sítě z toho udělaly něco ještě složitějšího. Ne jen doklad pro sebe, ale průběžné dokazování existence druhým. Jsem tady. Bylo to krásné. Žiju dobře. Podívejte se.
Pamatuji si tu potřebu. Stres z toho, že jsem někde byla a nemám co ukázat. Jako by zážitek bez svědků byl zážitkem nižší kategorie. Jako by soukromá radost byla radostí neúplnou.
Viditelnost je v jádru velmi stará potřeba. Být vnímán druhým člověkem je jednou ze základních forem existence. Filozofové od Hegela po Sartra věděli, že vědomí sebe sama se rodí v setkání s druhým pohledem. Problém není v touze být viděn. Problém je, když přestaneme rozlišovat mezi tím, být viděn, a tím, být sledován. Mezi pohledem, který vnímá, a pohledem, který jen registruje.
Sociální sítě nám daly bezprecedentní možnost volby viditelnosti. A zároveň z ní udělaly povinnost. Kdo nesdílí, jako by nebyl. Kdo není online, jako by se mu nic nedělo. Tento tichý tlak je o to záludnější, že přichází zevnitř. Přijali jsme jej tak důkladně, že ho už nevnímáme jako tlak, ale jako přirozený reflex.
A ten reflex má jméno: strach ze zapomnění. Vidím ho každý den v práci u značek, u lidí, kteří budují vlastní jméno online. Algoritmy jsou nemilosrdné a pozornost publika skutečně prchavá. Když přestanete být přítomni, někdo jiný zaujme vaše místo. To není paranoia, to je mechanika pozornosti v době přesycení.
A přesto. Moji nejoblíbenější spisovatelé, hudebníci, umělci,.. ti, jejichž práce ve mně skutečně něco zanechala, mě nepotřebují denně. Nesdílejí každé ráno, nekomentují každé aktuální dění, neprokazují průběžně vlastní existenci. Jsou tu, když je potřebuji. Jejich myšlenek není mnoho, ale rezonují déle. Zabraly místo v mé paměti ne proto, že byly všudypřítomné, ale proto, že byly silné.
To je rozdíl, který se snažím vysvětlovat osobnostem i značkám, se kterými pracuji: příliš mnoho přítomnosti se zprotiví stejně rychle jako žádná. Pozornost si nezískáte frekvencí, ale relevancí. Otázka není jak často, ale proč vůbec.
Nevím přesně kdy, ale někde v posledních letech se to změnilo i u mě. Přistihnu se, že jsem strávila odpoledne s někým blízkým a nevyfotila jedinou fotografii. Že jsem byla na místě, které bylo vizuálně krásné, a jen jsem se dívala. Dřív by mě to stresovalo. Dnes mi to připadá jako samozřejmost.
Nesdílím méně z principu ani z protestu. Nesdílím méně proto, že bych se rozhodla být tajemná nebo nedostupná. Je to prostší: nepotřebuji přesvědčovat lidi o vlastní existenci. Nepotřebuji dokazovat, že můj život stojí za pozornost. Když něco sdílím, je to proto, že mi přijde vizuálně nebo myšlenkově hodné zachování. Něco, co bych poslala kamarádce. Ne proto, že potřebuji potvrzení, že jsem tam byla.
Barthes by to možná popsal jako jiný vztah k důkazu. Já to vnímám spíš jako jiný vztah k sobě.
Jaro mě dezorientuje, ale možná je to v pořádku. Možná je ta chvíle vytržení z vlastní kontinuity, kdy vzpomínky patří někomu jinému a budoucnost ještě není moje, jedinečnou příležitostí k otázce: co si vlastně chci uchovat? A pro koho?
Ne pro algoritmus. Ne pro důkaz, že jsem byla přítomna. Pro sebe. A občas pro toho jednoho člověka, kterému bych to stejně poslala.
Viditelnost je volba. A jako každá volba má smysl jedině tehdy, když ji děláte vědomě, ne ze strachu, že bez ní přestanete existovat.
