Comic-Con není místem, kde byste čekali rozhovor o strukturálních změnách ve filmovém průmyslu, o traumatu jako uměleckém materiálu a o tom, co znamená přirozeně zabírat prostor. A přesto právě tady, v zákulisí plném fanoušků v kostýmech, jsem potkala Sandru Yi Sencindiver.
Přišla v béžovém saku s průsvitnými rukávy zdobenými květy a velkými kruhovými náušnicemi. Sofistikovaná, ale přístupná. Sandra se narodila v jihokorejském Pusanu, vyrůstala střídavě ve Spojených státech, Dánsku i v Grónsku. Vystudovala Dánskou národní divadelní akademii a dnes patří mezi herečky, které se pohybují napříč formáty i žánry s lehkostí, jež vypadá přirozeně, ale za níž se skrývá desetiletí práce. Televizní diváci ji znají z rolí v seriálech Nadace na Apple TV+, Kolo času na Amazonu nebo Geek Girl na Netflixu. Letos ji celý svět viděl jako paní Yutani v seriálu Vetřelec: Země.
Ve Vašem životopise je výčet míst, jazyků a světů, který by většinu lidí dezorientoval. Pohybujete se mezi kulturami, médii i průmysly. Je to pro vás spíše osamělost, nebo výhoda?
„Vím, že když si ty různé adresy vypíšu za sebou, zní to jako spousta míst. Ale vždy jsem se někde usadila na delší dobu, takže jsem se nikdy přímo necítila bez domova. Co jsem ale vždy cítila, je vědomí, že tak úplně nezapadám. Ne že by to bylo špatně. Naučilo mě to číst kulturu, číst lidi, přizpůsobovat se prostředí, ve kterém jsem se ocitla. Což je asi dobrá vlastnost i pro herečku.”
Odmlčí se a pak dodá: „Kdykoli mě rozčílila nespravedlnost, vždy jsem byla dobrá v tom použít ten vztek k něčemu. Vztek může být velmi dobrým palivem.”
Tohle téma přirozeně vede k vaší kampani A Bigger Picture. Ale zajímá mě moment před ní. Vy jste zažila diskriminaci v dánském průmyslu, i přesto, že jste tam vyrostla. To muselo být velmi konkrétní překvapení.
„Přesně tak. Vyrůstala jsem v Dánsku a lidé mají o Dánech předsudek, že jsou velmi konzervativní nebo více rasisticky naladění. Ale já jsem to jako dítě nezažívala. A pak jsem vstoupila do světa umění, který se prezentuje jako progresivní, inkluzivní, otevřený odlišnosti, a právě tam jsem zažila nejvíce diskriminace a nejméně skutečné inkluze. Říkali mi, že jsem velmi talentovaná, ale že nevypadám jako všichni ostatní, takže mi práci dát nemohou. To mě skutečně překvapilo.”
Koncem roku 2022 byly oznámeny tři velké dánské projekty. Celkem 42 herců v obsazení, všichni bílí. Co se tehdy stalo?
„Začaly jsme jako naštvaná skupina hereček v online chatu. Vznikl během covidu jako prostor, kde jsme si mohly upřímně říkat, jaké to je být ženou jiné barvy pleti v tomto průmyslu. Protože je těžké čelit diskriminačnímu chování o samotě. Začnete si říkat, jestli jste příliš paranoidní nebo přecitlivělá. Někdy prostě potřebujete skutečnou podporu od lidí, kteří rozumí vašemu úhlu pohledu.”
Vztek se ale brzy proměnil v něco konstruktivního a, jak sama říká, i vtipného. „Řekly jsme si: co kdybychom ty tři projekty přeobsadily? Nejen lidmi různých etnik, ale tak, aby obsazení skutečně odráželo společnost, ve které žijeme, včetně tělesného postižení, věku, pohlaví, třídy, sexuality. Vytvořily jsme alternativní plakáty a vydaly tiskovou zprávu, která byla promyšlená a konstruktivní. Zpráva zněla jednoduše: časy se změnily, je čas, aby se změnil i průmysl.”
Kampaň se rozšířila globálně, mimo jiné díky reakci Larse von Triera, který iniciativě vzkázal, ať jde do háje. „Přesně tento moment spustil skutečnou diskuzi,” říká s klidem, který naznačuje, že ji ta reakce překvapila jen na okamžik.
Vy jste ale říkala, že jste se bály, že budete zařazeny na černou listinu. Jak se rozhodnete, že strach je méně důležitý než věc, za kterou bojujete?
„Myslím, že je to velmi individuální rozhodnutí. Ale je v tom velká síla, když to děláte ve skupině. Nás bylo pět v čele, ale na plakátech stálo 42 lidí. A nebyli to jen lidé z menšin. Byli tam i velmi viditelní bílí herci, kteří měli spoustu práce a řekli: toto je strukturální problém, i když se mě přímo netýká, jsem součástí společnosti, takže jsem součástí řešení.”
Sama přiznává, že si mohla dovolit jít do toho naplno, protože pracuje i v zahraničí a není existenčně závislá na dánském trhu. „Ostatním jsem výslovně říkala, že nikdo nebude souzen, pokud se rozhodne nezúčastnit. Každý je jinde. Ale já jsem mohla říct, že nemám co ztratit, takže je mou povinností postavit se dopředu.”
Kampaň spustila setkání s ministryní kultury, s producenty, s filmovým institutem. Sandra dnes spolupředsedá dánské sekci organizace Women in Film and TV. A přesto je první, kdo říká nahlas, že skutečná změna teprve přijde. „Kampaň byl sprint. Skutečná změna je maraton. Není to nic, co by šlo virálně. Je to nekonečné vyjednávání s institucemi a lidmi u moci. Těžká práce, která nevypadá sexy.”
Vedle herectví a aktivismu píšete a režírujete vlastní filmy. Váš krátký snímek Seeking Hwa Sun byl nominován na dánskou filmovou cenu Robert a je to velmi osobní příběh o násilí, zneužívání a adopci. Říkala jste, že jste ten příběh nesla v sobě léta, než jste byla připravena ho vyprávět. Jak poznáte, kdy je osobní příběh připravený stát se uměním, a ne jen terapií?
„Myslím, že to jako umělec nutně nevíte. Ta hranice je velmi tenká,” říká pomalu, jako by tu větu formulovala poprvé, i když ji zřejmě nosí v sobě léta. „U traumatických věcí potřebujete odstup, abyste se v příběhu neztratila. Jako dítě vidíte jen malou část a nemůžete pochopit, proč se věci pohybují tak, jak se pohybují. Teprve teď, v tomto věku, dokážu vidět příběh i z perspektivy rodičů, z perspektivy dospělého. To nijak neospravedlňuje křivdy. Ale dělá to z toho lepší příběh, protože není viděn jen z jednoho úhlu.”
Pak dodá tiše: „Kdybych ho vyprávěla jen očima dítěte, bylo by to příliš bolestivé. Ta bezmoc, která nerozumí něčemu, co se jeví jako čisté zlo, to bych nedokázala unést. A hlavně bych nedokázala vyprávět příběh, který rezonuje s ostatními. Ne jen reprodukovat trauma a bolest.”
Režie a psaní vás ale podle vašich slov změnily i jako herečku.
„Změnilo to úplně všechno. Snažím se skutečně sloužit příběhu a scéně, odložit ego a soustředit se na to, co podporuje vizi režiséra a záměr scenáristy. Být na druhé straně kamery mi dalo hluboké pochopení pro každého na place. Herci jsou viditelnou částí, ale nesou nás desítky vynikajících řemeslníků. Myslím, že mě to udělalo lepší kolegyní. Nebo alespoň o něco méně zahleděnou do sebe ve dlouhých natáčecích dnech.”
A pak je tu Yutani. Jméno, které strašilo vesmírem Vetřelce celé dekády, aniž by kdy dostalo tvář. Fanoušci o téhle postavě spekulovali roky. Jaké to bylo jí konečně dát tělo a příběh?
„Jsem nadšená právě proto, že nemám velká očekávání, kterým bych musela dostát. Nikdy předtím nebyla zobrazena. A co mě baví, je to, jak přirozeně zabírá prostor. Ona nepotřebuje bojovat o to, aby ji poslouchali. Ona to prostě předpokládá. To jsem já v životě musela dobývat. Ona to jen dýchá.”
Pak se usměje: „A upřímně, vstoupit do něčeho, co jste jako dítě milovala, je splněný sen ze seznamu věcí, které chcete v životě zažít. I kdyby šlo jen o malou roli.”
Co vás jako herečku přitahuje k roli? Jak poznáte, že chcete do projektu?
„Dobrý příběh. Zajímavá postava, která něco chce. A alespoň jedna scéna, na kterou se nemohu dočkat. Miluji dlouhé scény ve dvou, kde jdete s hercem tváří v tvář. Pocházím z divadla, kde herci pohánějí příběh na jevišti, společně a s publikem. U velkých produkcí jste jen součástí pohybující se armády, což má svou vlastní krásu. Ale ty intimní, nabité scény, kde vaše postava řídí okamžik? Tam cítím ten tvůrčí vzrušení znovu. Jako bych se dotkla něčeho většího, než jsem sama.”
Říkala jste, že máte i temnou stránku. Že vás přitahují morálně komplikované, dokonce zvrácené postavy.
„Ano, opravdu.” Zasmála se. „Neusiluji jen o idealistické boje za dobro. Mám ráda i temné zákoutí lidské povahy. Hrát postavu, která je skutečně narušená a bez omluv, to je svým způsobem velmi osvobozující.”
Na závěr. Říkala jste, že je trochu tragické, že musíme stále opakovat, že ženy po čtyřicítce jsou na obrazovce neviditelné. Jaké příběhy podle vás v globální konverzaci stále chybí?
„Ženy po čtyřicítce jsou neuvěřitelně podreprezentované, přestože sotva prožily polovinu života. Ale obecně: budeme vědět, že se blížíme ke změně, až přestaneme označovat věci jako ženské perspektivy nebo příběhy menšin. Až tyto prvky budou jednoduše součástí příběhu, protože tak vypadá život. Lidská zkušenost není okrajová záležitost. Jen musíme stále znovu a znovu vyprávět širší škálu příběhů.”
Je v tom něco, co rezonuje i za hranicemi fikce. Žena, která nepotřebuje omluvu za to, kolik místa zaujímá. Ať už na obrazovce, v průmyslu, který se stále učí co to znamená, nebo v zákulisí pražského Comic-Conu, kde se usmívá dřív, než stačíte říct první slovo.
foto: archiv herečky
