Píšu ti v květnu, v měsíci, kdy prvního máje předstíráme, že rozumíme romantice. Kdy se city redukují na pusu pod rozkvetlu třešní a bonboniéru, kdy se láska stává komoditou měřitelnou v cenách večeří při svíčkách. Ale ty a já víme, že láska je něco jiného. Něco hlubšího. Něco, co se nedá zabalit do celofánu a opatřit mašlí.
Láska je ticho mezi slovy. Je to okamžik, kdy se na sebe podíváme a nemusíme nic říkat, protože všechno už je řečeno. Je to vědomí, že někdo zná tvé temné kouty a přesto zůstává. Možná právě proto.
O podstatě lásky
Barthes psal, že milující subjekt není ten, kdo miluje, ale ten, kdo ví, že miluje. A já si myslím, že v tom je celá bolest i krása lásky – ve vědomí. V uvědomění si pomíjivosti, křehkosti, absurdity toho, že jsme si našli cestu k sobě v nekonečném vesmíru možností.
Láska není o hledání druhé poloviny. Jsme kompletní sami o sobě, rozdělení na poloviny a hledání doplňku je iluze, kterou nám prodává kultura. Láska je spíš o rozhodnutí sdílet svou kompletnost s někým jiným. O dobrovolné zranitelnosti. O otevření dveří do pokojů, které obvykle držíme zamčené.
Camus říkal, že musíme považovat Sisyfa za šťastného. A možná je láska podobná – nekonečné valení balvanu na vrchol hory, jen aby spadl zpátky. Každodenní rozhodování se pro druhého člověka. Každodenní budování něčeho, co čas neúprosně bere zpátky. A přesto v tom nalézat smysl. Přesto být šťastný.
Melancholie lásky
Je tu jistá melancholie v lásce. Vědomí, že každý okamžik společně je o okamžik méně, který nám zbývá. Že s každým objetím se blížíme k poslednímu. Že jednoho dne jeden z nás bude vzpomínat na druhého v minulém čase.
Možná právě proto jsou ty nejkrásnější okamžiky lásky prosyceny jistou smutností. Když tě pozoruji, jak čteš, světlo padá na tvou tvář a já si uvědomuji, jak je tento moment dokonalý a zároveň pomíjivý. Jak ho nemohu zastavit, uchopit, uchovat. Mohu ho jen prožít, plně, s vědomím jeho dočasnosti.
Proust psal o hledání ztraceného času. Myslím si, že ztracený čas není ten, který jsme prožili a zapomněli. Možná je to čas, který jsme mohli prožít plně, ale neprožili. Nebo tedy prožili, ale byli jsme rozptýleni, nepřítomni, nevšímaví vůči kráse okamžiku.
Intimita jako akt odvahy
Skutečná intimita není o tělesnosti, i když ta může být jejím vyjádřením. Skutečná intimita je o tom, nechat druhého vidět, kdo skutečně jsi. Sundat masku, kterou nosíme pro svět, a ukázat svou pravou tvář s nedokonalostmi, pochybnostmi, strachy.
Je to akt nesmírné odvahy. Protože co když nás uvidí a odejdou? Co když naše skutečné já není dost? Co když láska, kterou cítíme, není láska k nám, ale k obrazu, který jsme vytvořili?
A přesto. Přesto se rozhodujeme riskovat. Protože život bez této zranitelnosti, bez této autentické spojení, by byl jen povrchní existencí. Jen hraním role v nekonečném divadle společenských konvencí.
Láska jako volba
V době, kdy nám kultura prodává romantiku jako osudové setkání, jako blesk z čistého nebe, jako něco, co se nám prostě stane, je důležité si připomenout: láska je volba. Každý den. Každý okamžik.
Zamilovat se je snadné. Opojné. Chemie v mozku, hormony, vzrušení z neznámého. Ale zůstat zamilovaný? To vyžaduje rozhodnutí. Rozhodnutí vidět druhého člověka v jeho plnosti – s jeho chybami, zvyky, které nás rozčilují, s jeho temnou stránkou.
Zůstat vyžaduje odpuštění. Znovu a znovu. Sobě i druhému. Vyžaduje pochopení, že láska není stálý stav blaženosti, ale práce. Často těžká, někdy vyčerpávající, vždy transformativní.
O samotě ve dvou
Rilke psal, že láska je dva samoty, které se chrání, dotýkají a zdraví. A v tom je paradox lásky. Že i v nejhlubším spojení zůstáváme fundamentálně sami. Nemůžeme sdílet myšlenky druhého, nemůžeme prožít jeho bolest, nemůžeme vstoupit do jeho subjektivní reality.
A možná je to dobře. Možná právě tato základní samota je to, co dělá setkání dvou lidí tak vzácným. Protože přes propast mezi dvěma vědomími překlenem můžeme jen můstky porozumění, empatie, lásky. Křehké můstky, které musíme neustále udržovat.
Láska není fúze. Není rozpuštění se v druhém. Je to tanec dvou autonomních bytostí, které se rozhodly tančit společně, každá zachovávající svou jedinečnost, ale pohybující se v harmonii.
Krása nedokonalosti
Japonci mají pojem wabi-sabi. Ocenění krásy nedokonalého, pomíjivého, neúplného. A láska je plná wabi-sabi. Krása třaskajícího hlasu ráno, nevyrovnaných talířů na stole, knihy zanechané otevřené tam, kde druhý usnul.
Nejsme dokonalí. Ani jeden z nás. A kdyby to tak bylo, byla by láska nudná. Byla by to láska k ideálu, ne k člověku. A ideály se nedají držet v náručí. Nesmějí se našim vtipům. Nevaří kafe, které voní po domově.
Poslední slova
Takže milá lásko, v tento první máj ti nedávám růže. Dávám ti svou přítomnost. Své úplné vědomí tohoto okamžiku. Své rozhodnutí vidět tě, skutečně vidět, ne jen se dívat. Své pochopení, že ty jsi dar, ne samozřejmost.
Dávám ti svou zranitelnost, své strachy, své naděje. Dávám ti své mlčení plné slov, která nejsou potřeba. Dávám ti své ticho, ve kterém můžeme společně naslouchat světu.
A hlavně ti dávám své rozhodnutí. Každý den znovu. Zvolit si tebe. Zvolit si nás. Valit ten balvan na vrchol hory a považovat se za šťastného.
Protože láska není o nalezení správného člověka. Je o tom být tím správným člověkem. Pro sebe. A pak, možná, pro někoho jiného.
S láskou,
Někdo, kdo pochopil, že láska není odpověď na samotu, ale její nejkrásnější vyjádření
