Na křídlech existence

Zveřejněno 4. 11. 2023

Naučila jsem se vstávat brzy. Nemyslitelné se stalo skutečností. Ačkoliv cesta k rannímu vstávání nebylo zrovna ta, kterou bych si zvolila a ač to bylo těžké, odměnou mi je dnešní pomalé sobotní ráno.

Oblékám teplý dlouhý kabát, sluneční brýle a vysoké teplé boty. Na trzích se naučili dělat matcha latté. Beru si jedno a usedám na lavičku obklopena spadaným listím. Popíjím z teplého kelímku a jen existuju.

Jsem. Čas si plyne a já jen dýchám. Život se ke mě snaží proniknout skrze upozornění na telefonu, proto jej vypínám. Nepotřebuji je. Teď v tuto chvíli. V 8 hodin ráno v sobotu. Jen jsem.

Mám pocit, že zapomínáme jen být.

Musíme být v pozoru, být online, vzdělávat se, pracovat na sobě, být společenští, meditovat, číst, sledovat seriály a film, mít názor,… A vůbec. Kdy se stalo povinností mít na všechno názor?

Jen existovat a nemít názor.

Kdo si to dnes může dovolit? Já jo. Právě teď a čím dál tím častěji.

#39 Editorial: Romance a revoluce

#39 Editorial: Romance a revoluce

Únor v Praze má svou specifickou poezii. Kroky na dlažebních kostkách znějí jinak, když je tlumí sníh, a světla kaváren vytvářejí ve tmě intimní ostrůvky, kam se uchylujeme před zimou - a někdy i sami před sebou. Nedávno jsem znovu otevřela svůj zápisník, kde už roky...

#38 Editorial: Pro nejdelší noc

#38 Editorial: Pro nejdelší noc

Blíží se ticho dlouhých lednových nocí. Myšlenky získávají ostřejší kontury, po veselí a spěchu prosincových dní nám najednou nezbývá nic než být nazí sami před sebou. To všechno činí z ledna zdánlivě nejdelší měsíc v roce. Mnohdy až nesnesitelně, právě kvůli jeho...

#37 Editorial: Nostalgie

#37 Editorial: Nostalgie

Sedím v rušné kavárně s výhledem na ještě rušnější ulici. Mé okolí je tak perfektním protikladem toho, jak se cítím. Měla bych si zkontrolovat hodinky a ujistit se, že na svou další schůzku nepřijdu pozdě, ale teď mám schůzku sama se sebou a na této chvíli je něco, co...