Naučila jsem se vstávat brzy. Nemyslitelné se stalo skutečností. Ačkoliv cesta k rannímu vstávání nebylo zrovna ta, kterou bych si zvolila a ač to bylo těžké, odměnou mi je dnešní pomalé sobotní ráno.
Oblékám teplý dlouhý kabát, sluneční brýle a vysoké teplé boty. Na trzích se naučili dělat matcha latté. Beru si jedno a usedám na lavičku obklopena spadaným listím. Popíjím z teplého kelímku a jen existuju.
Jsem. Čas si plyne a já jen dýchám. Život se ke mě snaží proniknout skrze upozornění na telefonu, proto jej vypínám. Nepotřebuji je. Teď v tuto chvíli. V 8 hodin ráno v sobotu. Jen jsem.
Mám pocit, že zapomínáme jen být.
Musíme být v pozoru, být online, vzdělávat se, pracovat na sobě, být společenští, meditovat, číst, sledovat seriály a film, mít názor,… A vůbec. Kdy se stalo povinností mít na všechno názor?
Jen existovat a nemít názor.
Kdo si to dnes může dovolit? Já jo. Právě teď a čím dál tím častěji.