Chodící paradox. Už si nevzpomenu, kdo mě tak kdy pojmenoval poté, co jsem mu řekla jen zlomek mých myšlenkových pochodů. Možná to byl DJ?
Ačkoliv jsem se tomu okamžitě zasmála, vzpomínám si, jak jsem cestou domů přemýšlela, jak moc je to možná pravda. A od té doby to používám jako univerzální odpověď na to, když po mně někdo chce, abych se popsala.
Vlastně jsem jednou i chtěla napsat článek o tom, jaké to je žít s paradoxem. Protože stejně jako mnoho dalších chorob, to neni lehký, ale po delším přemýšlení nad danou problematikou, mi došlo, že tím vlastně trpíme všichni. Žádný popis to tedy nepotřebuje, pouze se můžeme navzájem vyzpovídat. Jako v klubu anonymních alkoholiků.
„Ahoj, já jsem PJ, jsem ráda, že jsem tu s vámi a chtěla bych vám poděkovat, že jste tu se mnou také.
Ačkoliv vlastně ne, protože sice jsem ráda, že se můžu někomu svěřit, ale současně moc nikomu nevěřím a vlastně jsem ráda, když o mě nikdo moc nic neví. Ale píšu docela často články o sobě. A taky občas něco postu na twitter a na instagram, ale nedejbože když jsem zjistila, že každej kdo mě sleduje na Spotify může vidět, co poslouchám.
Mám velice divokou představivost, ale zároveň mám až přehnaně analytické myšlení.
Hrozně ráda dělám spontánní rozhodnutí, ale všechno si potřebuju naplánovat. Resp. naplánovat si spontánnost.
Jsem perfekcionista, ale taky trochu líná.
Klidně bych šla dělat revoluci, ale současně mě tohle povrchní pozlátko baví.
Miluju zapadlý bary, upocený parket, punk rock, trochu grunge, rocknroll, kožený bundy a whiskey.
Ale taky ráda nosím blejskavý věci, perličky, chodím do galerie a na přehlídky, miluju kříšťálový lustry, šperky a šampaňský.
Pohrdám povrchností, ale sama si občas sem tam na povrchu zaplavu.
Když je mi někdo sympatickej nebo mám o někoho zájem, začnu se k tomu člověku vždycky chovat trochu zle. Někdy mám takový trochu útočný fórky vůči nějakým jejich rysům, který vlastně miluju, ale nepřiznám to, protože nechci vědět, co by se pak mohlo stát. Nedejbože happy end no fuj.
Často se do něčeho nadchnu, ale jen málo kdy to na mě poznáte.
Chci být středem pozornosti, ale jen tam, kde mám vše pod kontrolou.
Chci mít vlastně všechno pod kontrolou, ale současně si umím logicky vydedukovat, že to není možný, ale raději si to nechci připouštět.
A tak bych mohla jít dál a dál. Občas až upadám do kýče, který pak vyvážím úplně opačným kýčem a tak nějak si žiju. Díky, že jste mě vyslechli, ale víte co, raději dělejte, že jste to neslyšeli. Ale opovažte se říct, že mě neposloucháte!“
A dalším takovým živoucím paradoxem je měsíc duben sám o sobě.
Proto abychom se tady nenudili, tak se na ty paradoxy trochu zaměříme.
Proč? Protože lidé jsou komplikované a tak protichůdné osobnosti, které žijí velice zvláštním způsobem. Nejsme tak černobílí, jak si myslíme, že jsme. Jsme matoucí! A jsme na to hrdí!
Pojďme pojmout měsíc paradoxů i jako oslavu lidskosti. Protože obzvláště, když jsme teď zavřeni doma s minimem lidského kontaktu, je to jedna z věcí, co se hodí, ne?
Samozřejmě jste srdečně zváni na paradoxní, protichůdný, divný a přesto krásný brunch s námi!
