Sobota na Comic Conu není pro slabé nátury. Lidí bylo tolik, že jsem chvílemi nevěděla, kam se dívat dřív. O2 universum v těchto dnech je zcela jiné. Vypadá jako místo, kde se několik paralelních světů rozhodlo existovat na stejných čtverečních metrech najednou. Mandalorian stojí ve frontě na kávu vedle Hermiony Grangerové. Někde za nimi někdo v plné středověké zbroji řeší platbu kartou. Iron Man při každém pohybu vydává mechanické zvuky. Jeho oblek není kostým, je to precizně sestavená replika, každý detail na místě. Nikdo se nediví, ale obdivně se nás otočí více.
Comic Con není akce, na kterou stačí přijít na odpoledne. Je to svět, který potřebuje čas. Jsou tu klidné zóny, dost jídla, besedy s hosty, stánky, které by vydaly na samostatný článek. Program byl nabitý natolik, že vybrat si znamenalo vzdát se něčeho jiného. To samo o sobě něco říká o tom, kolik energie sem lidé vkládají. Ti, kdo to organizují, i ti, kdo přijíždějí.
Komiksový fashionweek
Celý den jsem sledovala kostýmy a přemýšlela nad jednou otázkou, na kterou jsem nenašla jednoznačnou odpověď: podle čeho si lidé vybírají, za koho přijdou?
Je to oblíbená postava? Fyzická podobnost? Nebo něco hlubšího, jako povahová příbuznost, touha být na jeden den někým s jinými pravidly, jinými hranicemi, jiným světem? Oblékáte se za postavu, která vás inspiruje? Nebo za tu, ve které vidíte sami sebe?
Cosplayů tam bylo tolik a tak různých. Superhrdinové, anime postavy, elfové, démoni z počítačových her, bytosti ze světů, které jsem neznala a které mě přesto zaujaly svou precizností. Většina byla propracovaná do posledního detailu. Lidé se s nimi fotili, obdivovali je, zastavovali se.
A to mě přivedlo k myšlence, která mi tam celý den chodila hlavou: cosplay je módní průmysl, jen s jiným kódem. Na fashion weeku se oblékáte do značek a siluet, které říkají kdo jste nebo kým chcete být. Pracujete na outfitu týdny. Hledáte ten správný detail. Chcete patřit do určité komunity lidí, kteří rozumí tomu, co na sobě máte. Tady je to úplně stejné, jen místo značek jsou tu světy. A možná je cosplay v něčem upřímnější. Nikdo tady nepředstírá, že to dělá jinak než proto, že to miluje.
Chemie, pro kterou nemáme přesné slovo
Claudia Black a Ben Browder přišli na pódium a bylo okamžitě jasné, že tito dva lidé spolu strávili hodně času. Ne jako kolegové. Jako někdo, s kým sdílíte vtipy, které nikdo jiný nepochopí, a příběhy, které se nikdy neomrzí vyprávět.
Ve Farscape hráli pár. V Hvězdné bráně je záměrně drželi od sebe, jelikož jejich chemie byla příliš vidět. „She’s for Daniel,“ řekl prý někdo z produkce. Claudia to řekla se smíchem. Sál se smál taky. Ben přikývl s výrazem člověka, který tenhle příběh zná nazpaměť a nikdy mu nezevšední.
Claudia v Hvězdné bráně konečně mohla hrát komedii. Roli, která v předchozím seriálu patřila Benovi. Vždy si ale pomáhali. Claudia říkala, že Valu si nesmírně oblíbila. Obdivovala ji, vžila se do ní tak, že když jí režisér řekl, že má v jedné scéně sedět u stolu, zarazila se. Vala přece u stolu nesedí. Vala sedí na stole. A tak se to natočilo.
Přemýšlela jsem nad tím, jak takové přátelství pojmenovat. Není to jen kolegialita. Není to romantika, i když hranice je někdy tenká, ostatně ve Farscape ji překračovali doslova. Je to něco jako platonická láska, která vzniká, když s někým sdílíte intenzivní tvorbu po dlouhou dobu. Společné světy, společné vzpomínky, společný humor. Přátelství, které přežilo dva seriály, dvacet let a vzdálenost.
Claudia při přednášce řekla něco, co mi uvízlo v mysli na delší čas. Při natáčení neustále myslí na diváky. Jak je rozesměje, jak je rozpláče, jaký od nich dostane ohlas. Rozlišovala mezi egem a duší herce. Ego chce slávu a uznání, ale duše herce myslí na ty lidi v hledišti, na ten neviditelný dialog mezi tím, co vytváříte, a tím, jak to někdo přijme. A pak přidala obraz, který mi přišel nečekaně silný: quantum realm. Ten moment, kdy stojíte tváří v tvář lidem, pro které jste to před dvaceti lety natáčeli. Viděli jste je ve své hlavě, představovali jste si jejich reakce a teď jsou tady, fyzicky, ve stejném sále. Najednou se ten kruh uzavírá.
Hobit, který vázal knihy
Než se Billy Boyd stal Pippinem, vázal knihy. Sedm let. A jednou z knih, které svýma rukama složil a zabalil, byl Pán prstenů. Nevím, jestli existuje lepší obraz pro to, co se mu pak v životě přihodilo.
Na tiskovce přišel do místnosti a bylo to jako když se otevře okno. Těžko to popsat jinak, ta energie byla prostě jiná. Pokorný, vtipný, otevřený. Říká o sobě, že je otevřená kniha, řekne cokoliv co si myslí. Je mu to věřit. Nebyl tam žádný odstup celebrity, žádná ta vrstva, za kterou se lidé ve veřejném životě občas schovávají. Byl prostě přítomný.
O Tolkienovi mluvil s úctou, která není výkonem ani povinností. Líbí se mu, když různí lidé Tolkienovu světu dávají různou podobu, každá nová adaptace, každý fanoušek, každý cosplay je dalším hlasem v konverzaci, kterou Tolkien začal před desítkami let a která pořád neskončila.
Billy do ní přispěl způsobem, který málokterý herec může říct o roli: složil pro ni píseň. Dva dny před natáčením se ho zeptali, jestli by Pippin mohl zpívat. Řekl ano. Pak se ho zeptali, jestli by mohl napsat melodii. Řekl ano. Měl na to noc. Slova vzal z Tolkienových básní, melodii napsal sám. Přiznal, že celý příběh začal v karaoke baru, kde zpíval Toma Jonese — a druhý den dostal tenhle telefonát. Výsledkem je The Edge of Night, jedna z nejsilnějších scén celé trilogie, ve které Pippin zpívá, zatímco Faramir v záběrech za ním jede vstříc téměř jisté smrti. Billy říkal, že chtěl, aby to bylo rozloučení s Tolkienem na filmovém plátně. Píseň mladého muže, který se vrací z války a učí se žít se ztrátou.
Na závěrečnou píseň Hobita, The Last Goodbye, natočil 430 verzí. Čtyři sta třicet. Než byl spokojený.
Po natáčení si každý herec odnesl rekvizitu. Billy dostal Pipinův meč, svou poslední klapku, židli s nápisem Pippin a Pipinovu šálu. Celé Společenstvo si nechalo vytetovat číslo devět v elfštině. Tedy všichni kromě Johna Rhyse-Daviese, který odmítl, a tak si ho místo něj nechal udělat jeho kaskadér. To dědictví Billy nese viditelně rád. Není to břemeno. Je to dar, který dostal od role a který rok co rok předává dál v sálech jako je tento, lidem jako jsou tito.
Co tady všichni hledají
Odcházela jsem s pocitem, který jsem neuměla hned pojmenovat.
Pak mi došlo. Byla jsem celý den obklopená lidmi, kteří přišli milovat něco nahlas. Bez omluv, bez ironie, bez odstupu. Přišli v kostýmech světů, které neexistují. Přišli se setkat s lidmi, kteří ty světy kdysi obývali. Přišli najít ostatní, kteří to cítí stejně. Jeden z nich tam potkal lásku svého života.
Módní týden má své rituály, svůj jazyk, svou komunitu lidí, kteří si navzájem rozumí bez dlouhého vysvětlování. Comic Con má přesně totéž. Jen kód je jiný.
A možná je to jednodušší, než to vypadá. Možná jde vždy o totéž. O touhu být součástí něčeho, co přesahuje každodennost. O lásku k věcem, které nás formovaly. O lidi, kteří tu lásku sdílejí.
Billy Boyd před dvaceti lety vázal knihy. Pak jednu z nich zahrál. A teď stojí v místnostech plných lidí, kteří ji celý život milují.
Láska má mnoho podob. Tady jich bylo vidět víc než kdekoliv jinde.
Pokud plánujete navštívit Comic-con příští rok, rozhodně doporučuji. Málo kde Vám Dobrá víla ze Shreka nabídne, že si můžete v přervaném sále posadit vedle ní, že tam má akorát dvě volná místa, kterých si nikdo nevšiml. Je to místo, kde se fikce setkává s realitou a realita s fantazií a kde můžete být tím, kým zrovna chcete aniž byste to museli někomu vysvětlovat. Jen doporučuji rozhodně navštívit více dní, protože na jeden je toho trochu moc. A pokud můžete, neděli radím jako ten klidnější den.
P.S. Na Comic-conu jsem ale měla možnost otevřít i hlubší témata o realitě za celým tím holywoodským a (ne)hollywoodským světem s herečkou, která je pro fanoušky teď známá především ze seriálu Alien: Earth nebo nadace či Wheel of time. Rozhovor si můžete přečíst zde.
