Marguerite Duras a Anaïs Nin psaly o lásce způsobem, který vás neuklidní. Jejich knihy nejsou útěchou. Jsou zrcadlem.
Existují autorky, po jejichž čtení se necítíte lépe. Necítíte se hůře. Cítíte se přesněji. Jako byste konečně našly slova pro něco, co jste vždycky věděly, ale nedokázaly pojmenovat.
Marguerite Duras a Anaïs Nin patří mezi ně. Obě psaly o lásce, touze a těle. Obě odmítaly romantické iluze. A obě věděly, že milovat znamená riskovat zničení.
Marguerite Duras: Láska jako okupace
Duras se narodila v tehdejší Francouzské Indočíně v roce 1914. Její dětství bylo poznamenané chudobou, šílenstvím matky a komplikovaným vztahem s bratry. Když jí bylo patnáct, začala poměr se starším čínským mužem. Tento vztah se stal základem jejího nejslavnějšího díla.
Milenec vyšel v roce 1984, kdy bylo Duras sedmdesát let. Kniha vypráví příběh mladé francouzské dívky a bohatého Číňana v koloniálním Vietnamu. Je to vzpomínka, která není spolehlivá. Duras sama přiznávala, že si není jistá, co se skutečně stalo a co si domyslela.
A právě v tom spočívá její síla. Duras nepíše o tom, co bylo. Píše o tom, co zůstalo. O stopách, které láska zanechává v těle a paměti.
Její próza je úsečná, téměř telegrafická. Věty jsou krátké. Opakují se. Vytvářejí rytmus, který připomíná dýchání nebo vlny. Čtete ji a cítíte fyzický neklid.
Duras píše o lásce jako o formě posedlosti. Její postavy se nemilují zdravě. Milují se zničujícím způsobem, který je pohlcuje. A ona to neprezentuje jako problém k vyřešení. Prezentuje to jako stav, který existuje.
Hirošima, má láska z roku 1959 je původně filmový scénář pro Alaina Resnaise. Francouzská herečka má krátký poměr s japonským architektem. Jejich rozhovory jsou roztříštěné, plné opakování a protimluvů. Ona říká, že viděla Hirošimu. On říká, že neviděla nic. A mají oba pravdu.
Duras chápe, že intimita je nemožná. Že nikdy úplně nepronikneš k druhému člověku. Že láska je vždycky částečně projekce, částečně iluze, částečně zoufalá snaha překonat vlastní osamělost. A přesto stojí za to.
Anaïs Nin: Tělo jako text
Anaïs Nin se narodila v Paříži v roce 1903 a vyrůstala mezi Evropou a Amerikou. Její otec, kubánský pianista, opustil rodinu, když jí bylo jedenáct. Začala si psát deník jako dopis jemu. Psala si ho pak celý život.
Její deníky, vydávané postupně od šedesátých let, jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších literárních deníků dvacátého století. Jsou intimní až exhibicionistické. Nin v nich zaznamenává své vztahy, své milence, své pochybnosti.
Byla vdaná za bankéře Huga Guilera. Měla dlouholetý poměr s Henrym Millerem. Měla vztah s jeho ženou June. Podle některých svědectví měla také vztah se svým vlastním otcem, když se po letech znovu setkali. Její život byl komplikovaný způsobem, který její doba nedokázala vstřebat.
Nin psala také erotickou prózu. Její povídky, původně napsané na zakázku pro anonymního sběratele, vyšly posmrtně jako sbírka Delta Venuše. Jsou explicitní, ale ne pornografické. Nin píše o sexu jako o formě poznání. Tělo není oddělené od mysli. Je jejím prodloužením.
Co odlišuje Nin od většiny autorek její doby, je absence studu. Nepíše o touze jako o něčem, za co by se měla omlouvat. Píše o ní jako o síle, která formuje identitu. Její postavy chtějí a jejich chtění je legitimní.
Zároveň není naivní. Ví, že touha může být manipulativní. Že erotika obsahuje prvky moci. Že milovat někoho neznamená, že k němu budete hodní.
Co mají společného
Obě autorky píšou z ženské perspektivy v době, kdy to nebylo samozřejmé. Obě odmítají romantické konvence. A obě chápou, že láska a destrukce nejsou protiklady.
Duras je úspornější, chladnější. Její próza působí jako kost zbavená masa. Nin je bohatší, teplější, někdy až přetékající. Ale obě míří na stejné místo: k pravdě o tom, jak lidé skutečně milují, ne jak by měli.
Jejich hrdinky nejsou oběti. Nejsou ani hrdinky v tradičním smyslu. Jsou to ženy, které chtějí, jednají a nesou následky. Někdy špatně volí. Někdy ubližují. Někdy se nechají zničit. A autorky je za to nesoudí.
Proč je číst dnes
V době, kdy se o vztazích mluví jazykem psychologie a sebepomoci, působí Duras a Nin osvěživě. Ne proto, že by nabízely lepší rady. Ale proto, že rady nenabízejí vůbec.
Jejich knihy jsou prostor, kde můžete být se svými komplikovanými city, aniž byste je musely řešit. Kde touha nemusí být zdravá, aby byla skutečná. Kde láska může být zároveň krásná a zničující.
Nečtěte je, pokud hledáte útěchu. Čtěte je, pokud hledáte společnost. Ženy, které věděly, že milovat znamená riskovat. A riskovaly stejně.
Kde začít
Marguerite Duras: Milenec je nejpřístupnější vstupní bod. Krátká, intenzivní kniha, která se čte jedním dechem. Pokud vás zaujme její styl, pokračujte na Hirošimu, má láska nebo Nemoc smrti.
Anaïs Nin: Začněte některým ze svazků jejích deníků, nejlépe těmi z třicátých let, kdy žila v Paříži a psala o svém vztahu s Henrym Millerem. Delta Venuše je zajímavá, ale bez kontextu jejího života působí jinak.
Obě autorky vyžadují trochu trpělivosti. Jejich próza není lineární. Jejich postavy nejsou vždy sympatické. Ale pokud jim dáte prostor, něco vám vrátí.
Pocit, že nejste samy v tom, co cítíte. I když to, co cítíte, není jednoduché.
