Existují rituály, které si nesete životem, aniž byste si uvědomili, kdy přesně se z nahodilé sobotní zábavy stalo něco důležitějšího. Pro mě je takovým rituálem polovina května. Den, kdy se v kuchyni otevírá víno o něco dřív než jindy, kdy si na stole připravím papír s pořadím zemí, kdy se telefon plní zprávami od přátel rozesetých napříč Evropou a kdy se na pár hodin dělám, že kontinent, který jinak působí spíš jako sled byrokratických nedorozumění, opravdu drží pohromadě jednou společnou nití. Tou nití je píseň. Někdy hrozná, někdy strhující, někdy obojí najednou, ale vždycky naše.
Eurovizi mám ráda způsobem, který se těžko vysvětluje lidem, kteří ji nikdy neviděli celou. Mám ji ráda za její absurditu i za její vážnost, za to, že umí být současně nejtrapnější a nejdojemnější věcí roku. Mám ji ráda za to, že do hlavního vysílacího času evropské sobotní noci propašuje vousatou drag queen z Rakouska, nebinární osobu se Švýcarska, transgender ženu z Izraele, lidovou píseň z Ukrajiny, fado z Portugalska a italskou rockovou kapelu, která pak dobude svět. Mám ji ráda za to, že padesátiletá žena z Ostravy a dvacetiletý student z Lisabonu se ten večer dívají na totéž a oba dva najednou cítí, že jsou součástí něčeho většího, než je jejich obývák.
A právě proto o ní letos píšu jinak, než bych chtěla.
Protože tenhle text není oslavou. Není ani odsudkem. Je pokusem srovnat si v hlavě, co se stalo s něčím, co bylo sedmdesát let jednou z mála skutečně sdílených evropských zkušeností, a co se právě teď, v přímém přenosu, na našich očích proměňuje v něco jiného. V něco, čemu pořád nedokážu dát jméno, a o čem si nejsem jistá, jestli to ještě umí být tím, čím to bývalo.
70. ročník Eurovize ve Vídni
Sedmdesátý ročník Eurovize se uskuteční šestnáctého května ve Vídni. Bude to nejmenší ročník za více než dvacet let. Pět zemí se ho odmítlo zúčastnit. Více než tisíc sto hudebníků, mezi nimi Massive Attack, Brian Eno, Peter Gabriel, Macklemore, Paul Weller, Paloma Faith, Sigur Rós, Kneecap, podepsalo otevřený dopis vyzývající k bojkotu. Nemo, vítěz předloňského ročníku, vrátil trofej. A Rakousko, hostitelská země, oznámilo, že tentokrát nepoužije technologii, která v sále tlumí bučení.
Tohle všechno se dělo v posledních měsících, zatímco jsem si v hlavě přerovnávala, co pro mě Eurovize vlastně znamená. A zatímco jsem si vzpomínala, jak to celé před sedmdesáti lety začalo, a proč to byla, alespoň podle mě, jedna z nejhezčích myšlenek, jaké si poválečná Evropa pro sebe vymyslela.
Začnu tedy tím začátkem. Protože než se dostaneme k tomu, co se rozpadá, je třeba si připomenout, co tu vlastně bylo postaveno.
Sedm zemí, jeden přenos a Evropa, která se učila znovu zpívat: jak Eurovize vznikla
Píše se rok 1956 a Evropa je deset let po válce, která ji rozpůlila tak důkladně, že se ještě pořádně nezacelily ani fyzické trhliny v ulicích, natož ty mezi lidmi. Berlín je rozdělený, Maďarsko se na podzim chystá k povstání, francouzské vztahy s Německem jsou křehké jako porcelán a celý kontinent se snaží přijít na to, jak vedle sebe vlastně dál žít, když ještě nedávno se vzájemně bombardoval. V téhle atmosféře přijde francouzský publicista Marcel Bezençon s nápadem, který zní téměř naivně. Co kdybychom uspořádali zpěvácký festival? Mezinárodní. Ne abychom soutěžili o to, kdo má lepší hudbu. Abychom se sešli u jednoho přenosu a aspoň na pár hodin zjistili, že vedle sebe dokážeme existovat bez střelby.
Inspiroval se italským festivalem v San Remu, oslovil tehdy čerstvě vzniklou Evropskou vysílací unii a čtyřiadvacátého května 1956 se ve švýcarském Luganu skutečně sešlo sedm zemí. Švýcarsko, Německo, Francie, Lucembursko, Itálie, Belgie a Nizozemsko. Každý stát poslal dvě písně, vystoupení trvala kolem tří minut a vítězka, švýcarská Lys Assia s písní Refrain, dostala cenu z rukou pořadatelů, kteří v té chvíli netušili, že právě odstartovali nejdéle běžící hudební soutěž na světě.
Co je na tom dodnes nejhezčí, je technický rozměr, který se z dnešního pohledu zdá skoro nepředstavitelný. Eurovize vznikla v době, kdy přenos signálu mezi zeměmi byl logistickou noční můrou. Švýcarský tým musel signál odrazit z relé na východním hřebeni Jungfrau, kam vedl pouze sto padesát metrů dlouhý tunel proražený ledem. Eurovize tedy nebyla, a to je důležité, primárně kulturním projektem. Byla to hi-tech demonstrace toho, že kontinent, který se nedávno tak pečlivě rozkládal, dokáže společně něco postavit. Hudba k tomu byla skoro jen záminka. Potřebovali jsme důvod, proč spojit kabely. Tím důvodem byla píseň.
Tahle technická povaha Eurovize vysvětluje i jednu její trvalou zvláštnost. Hranice soutěže nikdy úplně nekopírovaly hranice Evropy v geografickém ani politickém smyslu. Vyplývaly z toho, kam ve své době dosahovaly telegrafní a později vysílací sítě někdejších evropských mocností. Proto je do soutěže oprávněný Izrael, proto se kdysi účastnilo Maroko a proto by teoreticky mohly soutěžit i Tunisko, Egypt nebo Libanon. Eurovize není evropská v tom smyslu, v jakém je evropská Evropská unie. Je evropská v tom smyslu, v jakém byl evropský telegrafní kabel z devatenáctého století. Je to dědictví infrastruktury, ne ideologie.
A přesto se k té ideologii dostala. Nebo spíš ji k sobě přitáhla.
Šedesátá léta přinesla první rozmach a první kontroverze. V roce 1968 měl podle všech sázkových kanceláří vyhrát Cliff Richard s písní Congratulations. Vyhrála ho španělská Massiel s La La La o jediný bod. O čtyřicet let později, v roce 2008, odhalil španělský dokument, že Francisco Franco si vítězství údajně objednal, protože potřeboval Španělsku vylepšit mezinárodní obraz a získat hostitelství dalšího ročníku. Nikdy se to oficiálně neprokázalo a ředitel Eurovize později prohlásil, že nemá smysl rozhrabávat staré hroby. V téhle větě je možná schovaná celá filozofie soutěže. Nehrabat. Jet dál. Příští rok se zase potkáme.
Sedmdesátá léta přinesla ABBU. Čtyřicet milionů prodaných desek, místo v Rock and Roll Hall of Fame, naprostá změna toho, jak svět vnímal evropský pop. ABBA vyhrála v Brightonu s písní Waterloo a najednou bylo jasné, že tahle podivná soutěž s napůl amatérskou estetikou umí ze dne na den proměnit kariéru i život. Po ní přijde Céline Dion, která ve skutečnosti zpívá za Švýcarsko, ne za Kanadu, a vyhraje rok 1988 o jediný bod. Pak Dana International, izraelská transgender zpěvačka, která vyhraje v roce 1998 a stane se ikonou queer komunity dlouho předtím, než se queer komunita stala součástí veřejného slovníku. Pak Conchita Wurst, vousatá drag queen z Rakouska, která v roce 2014 zazpívá Rise Like a Phoenix a postaví celý kontinent do pozoru.
Devadesátá léta přijdou s pádem železné opony a najednou se přidávají země, které do té doby vůbec neexistovaly. Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina. Eurovize se stává jednou z prvních platforem, na kterých nově vzniklé státy mohou veřejně, sebevědomě a před sto miliony diváků říct: ano, jsme tady, máme svou hymnu, svůj jazyk, svou identitu. Pro řadu zemí to byl symbolický akt evropského příchodu. Ne žádost o členství v EU, ale žádost o členství v evropské obývací sezóně.
V roce 1997 přichází zásadní změna. Poprvé se k hlasování přidávají diváci. Do té doby rozhodovaly výhradně národní poroty složené z hudebních profesionálů. Od konce devadesátých let se rozhodování postupně přesouvá do našich obýváků, k telefonům, později k SMS, ještě později k aplikacím. Eurovize se demokratizuje. Stává se z ní jeden z největších živých demokratických aktů, jaké kontinent zná. Sto šedesát milionů lidí, kteří současně sledují tytéž tři minuty hudby a kteří mají rovný hlas. Jeden Estonec, jeden Portugalec, jedna Norka, jedna Češka. Každý jednou esemeskou.
Tahle myšlenka, že na chvíli existuje něco jako evropský volební obvod, je možná nejhezčí věc, kterou Eurovize kdy přinesla. A zároveň, jak ještě uvidíme, je to věc, která se v posledních letech ukazuje jako nejzranitelnější.
V dvoutisících přicházejí Lordi, finská metalová kapela v monstrózních maskách, a vyhrávají. Verka Serduchka, ukrajinská drag postava v kostýmu z alobalu s vánoční ozdobou na hlavě, končí druhá. V roce 2012 vyhrává Loreen s Euforií, písní, která se stane prvním skutečným evropským streamovacím hitem ze soutěže. V roce 2017 vyhrává Salvador Sobral s Amar pelos dois, jazzovým valčíkem v portugalštině, a získává nejvyšší počet bodů v historii současného hlasovacího systému. Při přebírání trofeje řekne větu, která se stane manifestem celé jedné fanouškovské generace. Hudba nejsou ohňostroje. Hudba jsou pocity.
V roce 2021 vyhrávají Måneskin a italská kapela během několika měsíců dobude světová streamovací žebříčka. V roce 2024 vyhrává Nemo, první nebinární vítěz v dějinách soutěže. Eurovize se zdá být na vrcholu. Sto šedesát šest milionů diváků v sedmatřiceti zemích. Generace, které vyrostly s tím, že polovina května patří evropské hudbě. Komunita, která začíná sledovat národní kola už od září, která analyzuje vystoupení po sekundách, která si v tom hledá rodinu.
A přesně v tomhle okamžiku, kdy se zdá, že Eurovize konečně dorostla do své nejzralejší podoby, začíná to, o čem bude celá druhá polovina tohoto textu. Začíná to, co možná není konec, ale rozhodně je to nejzávažnější otřes, jakým soutěž za sedmdesát let prošla.
A začíná to, příznačně, válkou.
Když se z apolitické soutěže stala politická: Rusko, Ukrajina a první trhlina
Čtyřiadvacátého února 2022 vstoupila ruská vojska na ukrajinské území. O tři měsíce později se měla v italském Turínu konat Eurovize. A Evropská vysílací unie najednou stála před otázkou, na kterou neměla připravenou odpověď, protože ji sedmdesát let nemusela řešit. Co dělat, když jeden ze stálých účastníků, jeden z nejúspěšnějších vůbec, rozpoutá v Evropě válku.
Rusko se Eurovize účastnilo od roku 1994 a patřilo k tomu, čemu fanoušci říkají big players. Vyhrálo v roce 2008 s Dimou Bilanem, několikrát skončilo druhé, dlouhodobě investovalo do produkce a stagingu způsobem, který jiné země nemohly cenově dohnat. Jeho přítomnost byla samozřejmá. Tak samozřejmá, že jeho náhlá nepřítomnost v roce 2022 ukázala, jak křehká samozřejmost ve skutečnosti byla.
EBU reagovala rychle. Pětadvacátého února, tedy den po invazi, vydala prohlášení, ve kterém Rusko ze soutěže vyloučila s odůvodněním, že jeho účast by soutěž uvedla v nemilost. Použila přesně tuto formulaci. Bring the competition into disrepute. Tato slova si zapamatujte, protože se k nim ještě vrátíme. Vyloučení nebylo politické rozhodnutí, ujišťovala unie, ale rozhodnutí ochránit dobré jméno soutěže, která nesmí být spojována s agresorem.
Ten ročník vyhrála Ukrajina. Kalush Orchestra a píseň Stefania, kombinace folkloru a hip hopu, dostali od diváků tolik bodů, že jejich vítězství bylo už dlouho před sečtením všech hlasů jisté. Bylo to vítězství symbolické, emotivní a v daném okamžiku nezpochybnitelné. Evropa se v polovině května postavila za zemi, která zrovna krvácela. Hudba se stala diplomacií. Stejnou diplomacií, kvůli které před sedmdesáti lety Marcel Bezençon vůbec přišel s nápadem soutěž uspořádat.
A tady je první z paradoxů, kterými se budeme zabývat. Eurovize, která se sedm desetiletí zaklínala apolitičností, v okamžiku skutečné krize jednala hluboce politicky. A měla na to plné právo. Když jeden suverénní stát napadne druhý, nejde o politické názory. Jde o porušení mezinárodního práva, na kterém se shoduje drtivá většina evropského kontinentu. Sankce uvalily všechny členské země EBU. Vyloučení Ruska bylo přirozeným pokračováním tohoto konsensu, ne odvážným postojem.
Ten rozdíl bude důležitý. Protože konsensus se za pár měsíců stane vzácným zbožím.
Ročník 2023 se kvůli válce nemohl konat v Kyjevě. Ujala se ho Velká Británie, hostila v Liverpoolu a vytvořila jeden z vizuálně nejbohatších ročníků nedávné doby. Vyhrála Loreen pro Švédsko podruhé, jako první žena v historii. Symbolicky se vrátila tam, kde to začalo, a zopakovala svůj triumf z roku 2012. Eurovize fungovala, jak měla. Spláceli jsme dluhy minulých let, jak to nazval jeden komentátor, a doufali jsme, že nejhorší máme za sebou.
Pak přišel sedmý říjen 2023. A s ním otázka, na kterou EBU ani po dvou a půl letech nenašla odpověď, která by uspokojila všechny strany.
Malmö 2024: ročník, ve kterém začala druhá Eurovize
Útok Hamásu na Izrael sedmého října 2023 a následná izraelská vojenská operace v Pásmu Gazy proměnily geopolitickou mapu způsobem, který se promítl do všech mezinárodních platforem. Eurovize 2024 v Malmö byla první soutěží, která musela tuto novou realitu reflektovat na pódiu i v zákulisí. A z dnešního pohledu je čím dál jasnější, že tehdejší rozhodnutí EBU nastartovala dominový efekt, jehož konce ještě nedohlížíme.
Izrael se Eurovize účastní od roku 1973 a patří k jejím nejúspěšnějším zúčastněným zemím. Čtyři vítězství, řada druhých a třetích míst, ikonické postavy jako Dana International nebo Netta. Když se ale na jaře 2024 začalo schylovat k soutěži, ozvaly se první hlasy volající po vyloučení Izraele po vzoru Ruska. Argument byl prostý. Pokud byla agresivní vojenská operace důvodem k vyloučení Ruska, měla by být důvodem k vyloučení i v případě Izraele. Zhruba dva tisíce hudebníků z Finska, Islandu a Švédska podepsaly otevřené dopisy s touto výzvou. Čtyři sta padesát queer umělců a organizací vyzvalo britského zástupce Ollyho Alexandera, aby ze soutěže odstoupil.
EBU odmítla. Argumentovala tím, že Eurovize je svaz veřejnoprávních vysílatelů, ne států, a že vyloučení Ruska bylo možné pouze proto, že na něm panovala shoda napříč všemi členskými zeměmi. V případě Izraele taková shoda nepanuje. Evropa je v otázce izraelské vojenské operace v Gaze hluboce rozdělená. EBU, jak později vysvětlí Dean Vuletic, není politická organizace. Je to technické sdružení veřejnoprávních vysílatelů a nemá mandát rozhodovat za ně, jak se mají postavit ke konkrétnímu konfliktu.
Tento argument je technicky správný. Politicky je ovšem nesmírně problematický. Protože jakmile jednou vyloučíte jednoho účastníka kvůli jeho válečnému počínání, nastavujete tím precedens, na který se ostatní začnou odvolávat. A pokud na další podobnou situaci reagujete jinak, otevíráte si otázku dvojího metru, ze které se těžko vystupuje se ctí.
Izrael v ročníku 2024 reprezentovala Eden Golan s písní původně nazvanou October Rain. Text obsahoval verše jako They were all good children, each one of them a There’s no air left to breathe, které byly čteny jako odkaz na oběti útoku ze sedmého října. EBU označila píseň za politickou a požadovala změnu textu. Izraelský veřejnoprávní vysílatel KAN nejprve odmítl, později po intervenci prezidenta Isaaca Herzoga přistoupil k úpravě. Píseň byla přejmenována na Hurricane a některé verše byly přepsány. Izrael v soutěži zůstal.
Ten ročník zároveň přinesl dva momenty, které jasně ukázaly, že se něco mění. Tím prvním byla bezprecedentní diskvalifikace nizozemského zástupce Joosta Kleina, jednoho z hlavních favoritů na výhru, jen několik hodin před finále. Důvodem byl údajný incident s izraelskou členkou produkčního týmu. Detaily incidentu nebyly nikdy oficiálně zveřejněny. Spekulovalo se o gestu, o slovním projevu, o fyzické reakci, o čemkoliv. Klein byl ze soutěže vyloučen a místo, které mělo patřit jednomu z nejočekávanějších vystoupení toho roku, zůstalo prázdné.
Tím druhým byl moment v sále během vyhlašování výsledků. Když na pódium přišel Martin Österdahl, výkonný supervizor soutěže, aby potvrdil regulérnost hlasování, celá aréna začala bučet. Bučela tak hlasitě, že to bylo slyšet i v televizním přenose, který za normálních okolností používá technologii potlačující hluk z hlediště. Tento moment, kdy se poprvé veřejně narušila bublina té vstřícné jednoty, se stal pro mnohé fanoušky symbolickým. Najednou bylo jasné, že Eurovize, kterou znali, už nemusí existovat.
Ročník vyhrál švýcarský Nemo s písní The Code. První otevřeně nebinární vítěz v historii soutěže. Symbolický triumf, který za normálních okolností by zaplnil titulky a sociální sítě. V roce 2024 to byl jen jeden z mnoha příběhů toho večera.
A nejhorší teprve mělo přijít.
Basilej 2025: ročník, který nakonec rozhodl o všem
Když se Eurovize na jaře 2025 stěhovala do švýcarské Basileje, byla atmosféra už předem napjatá. Loňské Malmö ukázalo, že se cosi nezvratně proměnilo, a otázka, kterou si všichni kladli, zněla jednoduše. Vyřeší to EBU, nebo to nechá dojít až k bodu, ze kterého nebude návratu. Odpověď, jak se ukázalo, byla druhá.
Izrael toho roku reprezentovala Yuval Raphael, mladá zpěvačka, která přežila útok Hamásu na hudební festival Nova tím, že se ukryla v betonovém krytu pod hromadou těl. Před vystoupením byla speciálně školena, jak reagovat na případnou nepřátelskou atmosféru v sále. Její účast měla od začátku výrazný politický rozměr, ať už si to organizátoři přiznávali, nebo ne. Píseň se jmenovala New Day Will Rise a byla to klasická eurovizní balada se vzkazem o naději a obnově. Přesně ten typ skladby, o kterém by za normálních okolností nikdo dlouho nemluvil.
V Basileji se mluvilo o všem ostatním. Před arénou demonstrovaly tisíce lidí s palestinskými vlajkami. Uvnitř arény Švýcarsko, jako hostitelská země, povolilo všechny vlajky v hledišti, čímž se postavilo proti zákazu, který EBU uplatňovala od roku 2024 a který platil pro vlajky kromě těch oficiálních státních. Tehdy byly vyřazeny i duhové vlajky, což u queer komunity vyvolalo silnou nevoli. Švýcarská reakce byla v tomto kontextu gestem, které mnohé pochopili jako tichý odpor proti restriktivnímu pojetí soutěže.
A pak přišel večer finále. A s ním momenty, které tento ročník proměnily v něco, co se bude analyzovat ještě dlouho.
Během semifinále moderátorka španělské veřejnoprávní televize RTVE zmínila počty obětí v Gaze podle OSN. EBU jí pohrozila pokutou, pokud podobné prohlášení zopakuje ve finále. Španělská televize si situaci vyřešila po svém. Před začátkem finálového přenosu uvedla na obrazovku tichou černou plochu s textem v překladu. Jsou-li ohrožena lidská práva, není možné mlčet. Mír a spravedlnost pro Palestinu. Tichý vzdor, který nešlo penalizovat, protože nezazněl v rámci samotné soutěže.
Vítězem se stal Rakušan JJ s písní Wasted Love, dramatickou popovou operou, která získala 436 bodů. Druhý skončil Izrael s 357 body. A přesně v tomto okamžiku začaly otázky, které dodnes nemají uspokojivou odpověď.
Co všechno se kolem toho hlasování dělo
Yuval Raphael vyhrála divácké hlasování. Nejen že vyhrála, vyhrála ho výrazně. A to vyvolalo okamžité podezření, protože matematika eurovizního hlasování je obvykle dost konzistentní. Vítězové diváckého hlasování se v drtivé většině případů shodují s nejvíce streamovanými skladbami daného ročníku. Ukrajinská Stefania, která vyhrála ve válečném roce 2022, je dodnes pátou nejstreamovanější skladbou své Eurovize. Loňská finská Cha Cha Cha nebo chorvatská Rim Tim Tagi Dim, ačkoliv nevyhrály, patří k nejposlouchanějším skladbám svých ročníků.
Izraelská New Day Will Rise se umístila zhruba na sedmnáctém až osmnáctém místě ve streamovacích žebříčcích roku. To je nepoměr, který si mnozí komentátoři neuměli vysvětlit. A když se začalo pátrat, vyšlo najevo, že kolem izraelské kampaně probíhalo cosi, co Eurovize sice nezakazuje, ale co rozhodně narušuje představu o rovných podmínkách pro všechny účastníky.
Izraelský stát totiž oficiálně investoval do reklamní kampaně, která propagovala výhradně izraelskou píseň. Vládní agentura Government Advertising Agency platila reklamy na YouTube, ve vyhledávačích a podle některých zdrojů dokonce na obrazovkách na newyorském Times Square. Reklamy obsahovaly konkrétní instrukce, jak pro Izrael hlasovat, včetně připomenutí, že každý divák může poslat až dvacet hlasů, což byl tehdejší limit. Žádný jiný účastnický stát do podobné kampaně neinvestoval. Šlo o bezprecedentní propojení vlády a soutěže, která se zaklíná apolitičností.
Španělsko zahájilo vlastní vyšetřování svého diváckého hlasování, protože počet odeslaných hlasů údajně neodpovídal počtu lidí, kteří ten večer soutěž ve Španělsku sledovali. Z hodnotného domácího finále tak vyplynula otázka, zda nějaká forma koordinovaného hlasování ze strany izraelských státních orgánů, případně organizovaných skupin v zahraničí, neovlivnila výsledek soutěže způsobem, který narušuje samotnou podstatu otevřeného demokratického hlasování.
EBU na otázky kolem nepoměru hlasů nikdy přímo nereagovala. Místo toho, jak ještě uvidíme, použila celou situaci jako záminku pro reformu hlasovacího systému, která byla představena v prosinci 2025 a která posloužila k odvrácení mnohem nepříjemnější otázky.
Nemo vrací trofej
Reakce uvnitř hudební komunity byla okamžitá. Nemo, švýcarský vítěz ročníku 2024, oznámil, že vrací svou eurovizní trofej na protest proti tomu, že byl Izrael v soutěži ponechán. Bylo to gesto symbolické a osobně bolestivé. Trofej Eurovize není jen ozdoba, je to potvrzení vrcholu kariéry, k němuž řada interpretů směřuje celý život. Když Nemo, jeden z nejvýraznějších vítězů poslední dekády a první nebinární vítěz historie, tuto trofej vrátil, vyslal zprávu, kterou nešlo přehlédnout.
Veřejně se přidala řada dalších interpretů, kteří se v minulosti soutěže zúčastnili. Některé delegace, jejichž zástupci skončili v top desítce, vydaly prohlášení vyjadřující solidaritu s palestinskou věcí. Sociálními sítěmi se rozšířila iniciativa, kterou později pojmenují No Music for Genocide a která se v průběhu roku stane jednou z hlavních platforem mezinárodního umělectvého protestu.
Nizozemská veřejnoprávní televize ten měsíc poprvé otevřeně zpochybnila, zda Eurovize ještě dokáže být tou apolitickou platformou, za jakou se sama považuje. Slovinský průzkum ukázal, že téměř šedesát procent obyvatel by podpořilo bojkot, pokud Izrael v soutěži zůstane. Islandská hudební scéna se začala hlasitě domáhat odpovědi.
A EBU si vzala čas. Příliš mnoho času, jak se ukáže.
Co se dělo na podzim 2025
V září EBU oznámila, že kvůli mimořádnému tlaku ze strany členských zemí svolá mimořádné shromáždění, na kterém se má rozhodnout o účasti Izraele v ročníku 2026. To shromáždění se nikdy nekonalo. V říjnu, přesně v okamžiku, kdy bylo na Blízkém východě oznámeno dočasné příměří, EBU schůzku zrušila s odůvodněním, že situace se stabilizovala. Mnozí kritici tehdy upozorňovali, že křehké příměří není totéž co řešení a že odložení diskuze nepomůže nikomu.
Mezitím se v zákulisí dělo něco, o čem dnes víme díky úniku informací do izraelského tisku. Server Ynet uvedl, že prezident Isaac Herzog osobně sestavil tým, který měl za úkol prosadit zachování izraelské účasti v Eurovizi. Tento tým údajně vedl přímý lobbing u členů EBU s cílem zabránit tomu, aby se vůbec konalo závazné hlasování o vyloučení Izraele. Což by Izrael, jak izraelské zdroje samy přiznávaly, podle všeho prohrál.
Tahle informace stojí za zdůraznění. Izraelský prezident, hlava státu, sestavil tým, jehož úkolem bylo lobbovat u veřejnoprávních vysílatelů jiných zemí, aby zabránili demokratickému hlasování o tom, zda jeho země má soutěžit v hudební soutěži. Pokud někdy v dějinách Eurovize platila věta o tom, že soutěž je apolitická, pak v tento okamžik definitivně přestala platit. A přestala platit ne kvůli protestujícím v ulicích, ale kvůli těm, kdo měli zájem na tom, aby Izrael ze soutěže vyřazen nebyl.
A pak přišel prosinec 2025. A s ním rozhodnutí, které víc než cokoliv jiného ukázalo, kam Eurovize jako instituce dospěla.
Manévr v prosinci: jak EBU odvrátila hlasování o Izraeli, aniž by ho musela vyhrát
Dvanáctého prosince 2025 se v Ženevě sešlo valné shromáždění Evropské vysílací unie. Na programu byla spousta technických bodů, jak to u takových schůzí bývá, ale všichni v sále i mimo něj věděli, kvůli čemu se ve skutečnosti přijelo. Na stole měla být otázka účasti Izraele v ročníku 2026. A nikdo si nedělal iluze o tom, že její výsledek bude pohodlný pro kohokoliv ze zúčastněných.
Co se ale stalo dál, bylo mistrovským kouskem institucionálního manévrování. EBU otázku o vyloučení Izraele předem stáhla z programu. Místo ní předložila balíček reforem hlasovacího systému, který měl reagovat na kontroverze kolem ročníku 2025. Reformy zněly rozumně, dokonce vstřícně. Maximální počet hlasů od jednoho diváka klesne z dvaceti na deset. Počet členů profesionálních porot se rozšíří z pěti na sedm a alespoň dva členové každé poroty musí být ve věku osmnáct až pětadvacet let. Třetím stranám bude zakázáno zapojovat se do propagace soutěžních skladeb. Všichni porotci budou muset podepsat prohlášení o nezávislosti a nestrannosti. EBU se zavázala k větší technické podpoře blokování podvodného hlasování.
Když balíček čtete bez kontextu, vypadá jako poctivá snaha reagovat na problémy, které ročník v Basileji odhalil. V kontextu, ve kterém byl předložen, byl ovšem něčím jiným. Byl bezvadně ušitým argumentem proti samotné potřebě hlasovat o Izraeli. Logika byla následující. Pokud členské země schválí tato nová pravidla, jejich obavy z manipulace hlasování budou dostatečně zohledněny, a tím pádem odpadá důvod hlasovat o vyloučení kteréhokoliv účastníka. Hlasování o reformách se tak stalo náhradou za hlasování o Izraeli.
Reformy byly schváleny. Hlasování o Izraeli se nikdy nekonalo. A pět zemí na to reagovalo způsobem, který EBU patrně nečekala v té podobě, v jaké přišel.
Pět zemí, které řekly dost
Čtvrtého prosince 2025, ještě v průběhu samotného valného shromáždění, oznámilo Nizozemsko, Španělsko, Irsko a Slovinsko, že se ročníku 2026 nezúčastní. O několik dnů později se k nim přidal i Island. Pět zemí z velmi rozdílných koutů Evropy, různých velikostí a různého historického vztahu k Eurovizi, řeklo nahlas totéž. Tohle už dál nejde.
Pro Eurovizi je to největší bojkot v její sedmdesátileté historii. Ne svým počtem, byly i ročníky, ze kterých odcházelo víc zemí, ale svou symbolickou váhou. Protože poprvé v historii soutěže se k bojkotu připojila jedna ze zemí takzvané Velké pětky.
Velká pětka, pro ty, kdo s eurovizní terminologií nejsou tak doma, je skupina pěti zemí, které finančně přispívají na produkci soutěže nejvíc, a za to mají automaticky zaručené místo ve finále. Patří mezi ně Velká Británie, Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Že se jedna z těchto zemí připojí k bojkotu, je ekonomicky výrazný signál. Pokud by se přidaly další, dostala by se EBU do finančních potíží, které by zpochybnily samu udržitelnost soutěže ve stávající podobě.
Španělský premiér Pedro Sánchez, dlouhodobý kritik izraelské politiky v Gaze, k rozhodnutí RTVE řekl větu, která se rychle stala citovanou napříč evropským tiskem. “Nikdo nezdvihl obočí, když bylo Rusko vyzváno, aby opustilo mezinárodní soutěže a Eurovizi po invazi na Ukrajinu. Nemůžeme připustit dvojí metr, ani v kultuře.”
Irsko, země s nejvyšším počtem eurovizních vítězství v historii spolu se Švédskem, oznámilo, že nevyšle zástupce ani nebude přenos vysílat. Pro irskou identitu, která je se soutěží propletená neoddělitelně, je to rozhodnutí historického významu. Tradice, na které vyrostly generace irských hudebníků, byla na rok přerušena ze zásadových důvodů. Nizozemský veřejnoprávní vysílatel uvedl, že stávající rámec soutěže je s mezinárodním humanitárním právem neslučitelný. Slovinsko šlo ještě dál a oznámilo, že místo přímého přenosu Eurovize odvysílá filmové pásmo Hlasy Palestiny, sestavené z prací autorů s palestinskými kořeny. Island a jeho hudební komunita, kde podle průzkumu šedesát procent obyvatel dlouhodobě podporuje bojkot, oficiálně oznámili odstoupení desátého prosince.
Tady je dobré zmínit jednu věc, která v celé diskuzi často zapadá. Hlavním sponzorem Eurovize je společnost MoroccanOil. Navzdory názvu nejde o marockou firmu. Je to izraelská společnost se sídlem v New Yorku, založená izraelskými podnikateli. Soutěž, která se nazývá apolitickou, je tedy léta primárně sponzorována izraelskou firmou, která sama nese v názvu jméno arabské země, ze které nepochází. Symbolika, na kterou si v této chvíli těžko nelze vzpomenout.
Otevřený dopis: tisíc sto hudebníků říká nahlas, co cítí
Jednadvacátého dubna 2026 zveřejnily kampaňové skupiny No Music for Genocide a palestinská kampaň pro akademický a kulturní bojkot Izraele otevřený dopis vyzývající k bojkotu Eurovize 2026. Pod dopisem se k tomuto dni shromáždilo víc než tisíc sto podpisů hudebníků, kulturních pracovníků a organizací z celého světa.
Mezi signatáři jsou jména, která se ve světové hudbě nemusí představovat. Massive Attack. Brian Eno. Peter Gabriel. Paul Weller. Macklemore. Paloma Faith. Sigur Rós. Mogwai. Hot Chip. Nadine Shah. Kneecap. Roger Waters. David Holmes. Jména, která reprezentují různé generace, různé žánry a různé hudební tradice. Jména, kterým se nedá podsouvat, že by jim šlo o pozornost. Většina z nich má pozornosti dost, často víc, než by si přála.
V dopise se píše, že EBU svou pokryteckou reakcí na ruské a izraelské zločiny odstranila jakoukoliv iluzi neutrality, kterou Eurovize hlásala. V roce 2022 EBU prohlásila, že přítomnost Ruska by soutěž uvedla v nemilost. Více než třicet měsíců genocidy v Gaze, doprovázené etnickými čistkami a zabíráním půdy v Západním břehu Jordánu, podle EBU stejnou reakci nezasluhuje. Dopis vyzývá veřejnoprávní vysílatele, interprety, organizátory tematických večerů, technické týmy i fanoušky, aby odmítli soutěž jakkoliv podporovat, dokud nebude Izrael ze soutěže vyloučen.
Skupina Kneecap, irské rapové trio známé svou politickou angažovaností, k tomu vydala prohlášení, které stojí za doslovné citování. ”Rusko bylo z Eurovize vyloučeno v roce 2022. Izrael vraždí Palestince celá desetiletí a teď páchá genocidu. A pro třetí rok v řadě je vítán zpátky na pódium. Tohle není neutralita. To je volba.”
Massive Attack, britské bristolské duo, které samo dlouhodobě podporuje palestinskou věc, přidalo argument, že “kulturní zviditelňování státu, který je obviněn z válečných zločinů, není apolitický akt. Je to politický akt, který si jenom říká apolitický.”
Mezi signatáři je ovšem i druhá strana sporu. V září 2025 podepsalo zhruba tisíc sto členů zábavního průmyslu otevřený dopis pro-izraelské iniciativy Creative Community for Peace, mezi nimi Helen Mirren, Amy Schumer nebo Gene Simmons. Ten dopis hájí izraelskou účast a označuje výzvy k vyloučení za šokující a nepřijatelné v kontextu reakce Izraele na největší masakr Židů od holokaustu. Obě strany se tak staví proti sobě s podobně rozsáhlou základnou veřejně známých umělců a obě sahají k podobně silným morálním kategoriím.
Eurovize tak v roce 2026 přijíždí do Vídně rozlomená přesně po linii, která dnes prochází napříč evropskou kulturní debatou. A není to spor, ve kterém by jedna strana měla výrazně hlasitější mikrofony. Je to spor, ve kterém každá strana mluví ke svému publiku jiným jazykem.
A někde uprostřed toho stojíme my, fanoušci. Lidé, kteří si v polovině května dvacet let zvali přátele na watch party. Lidé, kteří uměli zazpívat refrén švédské Euforie, portugalského Amar pelos dois nebo italského Zitti e buoni. Lidé, kteří letos otevřou láhev vína a nebudou si jistí, jestli to dělají správně.
Vídeň 2026: ročník, ve kterém se Eurovize bude dívat sama sobě do očí
Když Rakousko v květnu loňského roku převzalo žezlo hostitelské země díky vítězství JJ s písní Wasted Love, málokdo tušil, že přebírá zároveň jednu z nejkomplikovanějších produkcí v historii soutěže. Vídeň, město Klimta, kavárenských diskuzí a nepřehlédnutelné kulturní paměti, se tak stane hostitelkou ročníku, ve kterém zazní méně písní než kdy v posledních dvaceti letech. Pětatřicet zúčastněných zemí. Pro srovnání, ještě v roce 2018 jich soutěžilo třiačtyřicet. Eurovize se zmenšuje a ten pohyb je viditelný.
Ředitel soutěže Martin Green, britský produkční s dlouholetou zkušeností z velkých kulturních akcí, opakovaně zdůrazňuje, že chce udržet geopolitiku mimo pódium a zachovat prostor neutrální a nestranný. Tyto věty zní v kontextu, ve kterém pět zemí už soutěž bojkotuje, tisíc sto hudebníků podepsalo otevřený dopis a hostitelské město se připravuje na rozsáhlé demonstrace, kterých se podle vídeňské policie zúčastní zhruba tři tisíce lidí, jako přání. Ne jako popis reality.
A přesto se Vídeň ke svému úkolu postavila způsobem, který stojí za pozornost. Rakouská veřejnoprávní televize ORF totiž přijala dvě rozhodnutí, která dosavadní praxi soutěže přepisují.
První se týká vlajek. Zatímco EBU dlouhodobě omezuje, jaké vlajky smí být v hledišti přítomné, ORF oznámila, že na vídeňské Stadthalle budou povolené všechny vlajky, které divák přinese. Tento krok je významný, protože rok 2024 zakázal i duhové vlajky, čímž se soutěž od queer komunity, která ji historicky spoluvytvářela, symbolicky vzdálila. Vídeň se v tomto bodě postavila proti centrálnímu rozhodnutí EBU. A jak ostatně poznamenal jeden komentátor, je vcelku trefné, že právě město, které ve dvacátých letech minulého století hostilo jedny z nejotevřenějších kulturních scén Evropy, otvírá své hlediště i tentokrát.
Druhé rozhodnutí je ještě výmluvnější. ORF oznámila, že nebude používat technologii potlačující bučení v sále. Citujme přímo Michaela Kroena, výkonného producenta Eurovize za ORF, který v prosinci na tiskové konferenci řekl, že ORF nebude nic přikrášlovat ani se vyhýbat tomu, aby ukazovala věci tak, jak jsou. To, co se v Basileji v zákulisí potichu používalo, čili noise cancelling, který tlumil bučení během vystoupení Yuval Raphael, ve Vídni nebude. Pokud bude publikum bučet, divák doma to uslyší. Pokud bude publikum tleskat, divák doma to uslyší taky. Ve světě, kde Eurovize osmdesát procent své existence stála na vyhlazené verzi reality, je to drobný, ale významný posun. Rakouská televize odmítla pomáhat soutěži udržovat fikci, že všechno je v pořádku.
Kdo soutěží a kdo má šanci
Mezi favority letošního ročníku patří podle sázkových kanceláří Finsko, Dánsko, Francie, Austrálie, Řecko, Izrael, Švédsko, Rumunsko, Ukrajina a Itálie. Sázkové kurzy se ovšem mění podle toho, jak postupně vycházejí najevo zákulisní detaily, scénografie a první zkoušky.
Izrael letos reprezentuje Noam Bettan s písní Michelle, kterou spoluautorsky napsala loňská zástupkyně Yuval Raphael. Píseň obsahuje refrén ve francouzštině a žánrově zapadá do kategorie středně tempové popové balady o ztracené lásce. Hudebně je tedy nenápadná. Politicky bude pravděpodobně to, čemu se nikdo nevyhne.
Ukrajinu reprezentuje zpěvačka Viktoria Leleka s písní Ridnym, napsanou v Berlíně, která propojuje ethno pop s prvky hudebního divadla. V rozhovorech mluví o tom, jak jí záleží na tom, aby v době ruské agrese dala hlas své vlasti a její rozmanitosti. Ukrajina patří dlouhodobě k nejúspěšnějším eurovizním zemím a její účast je dnes nesena symbolikou, která přesahuje samotnou hudbu.
Rumunsko letos vyvolalo vlastní kontroverzi. Píseň Choke Me v podání Alexandry Capitanescu s veršem All I need is your love, I want it to choke me byla obviněna z glorifikace násilí vůči ženám. Jeden právník v rozhovoru pro Guardian označil text za znepokojivě lhostejný k duševnímu a fyzickému zdraví mladých žen. Zpěvačka na Redditu vysvětlila, že jde o metaforu vnitřního tlaku a strachů, které si člověk klade sám na sebe. Diskuze utichla, ale nezmizela.
Řecký Akylas, jehož vystoupení je hudebně směsicí orientální melodie, popu a tanečního elementu, je podle prvních zkoušek jedním z favoritů na nejvíc memovatelný moment letošního ročníku. Finsko vsadilo na klasickou popovou stavbu duo Linda Lampenius x Pete Parkkonen.
Česko reprezentuje Daniel Žižka s písní Crossroad. Žižka, absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka, kde dnes sám učí, jí dává pomalý ballad rozjezd a dramatické finále. Sám v rozhovorech zdůrazňuje, že písnička je o životních křižovatkách a o naslouchání vlastní intuici, případně, podle některých interpretací, o environmentální frustraci, kterou ovšem nechce komunikovat útokem. Letošní výběr českého zástupce proběhl interně, bez národního kola, což je strategie, která zjevně směřuje spíš k zalíbení odborných porot než k diváckým hlasům. Vzhledem k tomu, že se poroty letos vrací i do hlasování v semifinále, kde dlouho rozhodovali pouze diváci, by to mohla být cesta, jak se Česko po letech umístí lépe než jen v dolní polovině žebříčku.
A pak tu jsou země, které ve Vídni chybět budou. Žádné Španělsko, žádné Irsko, žádný Island, žádné Slovinsko, žádné Nizozemsko. Pět hlasů, pět hudebních tradic, pět kulturních scén, které si tento rok vybraly mlčet jako formu vyjádření. Slovinsko místo Eurovize vysílá filmové pásmo Hlasy Palestiny.
Mezi fanoušky: rodina, která se hádá u stolu
Eurovizní komunita, ta, kterou jeden z portugalských fanoušků popsal jako rodinu, ne jako náboženství, je letos rozpolcená způsobem, který si její starší členové nepamatují. Někteří fanoušci oznámili, že letos sledovat nebudou vůbec. Někteří budou sledovat všechno kromě izraelského vystoupení a vypnou si zvuk. Jiní budou sledovat normálně, ale dívají se nově s vědomím, že Eurovize, kterou mají rádi, už není totožná s tou, která se vysílá. A pak je tu skupina, která říká, že Eurovize, ač s chybami, je pořád jednou z mála velkých kulturních platforem, kterou Evropa kolektivně sdílí, a že její opuštění by znamenalo opustit i prostor, na kterém se má smysl o tyto otázky přít.
Ať chceme, nebo ne, celá struktura eurovizního roku je narušená. Nevědomky to ovlivňuje fanoušky a mnozí z nás teď čekají, co se ve Vídni v květnu stane.
Píseň, kterou si necháme zaznít
Eurovize začala jako experiment. Sedm zemí, jeden přenos, jedna otázka, na kterou tehdy nikdo neuměl odpovědět. Dokáže kontinent, který se ještě před deseti lety navzájem ničil, sdílet jeden večer? Odpověď byla, ukázalo se, ano. A nejen jeden večer. Sedmdesát večerů, sedmdesát květnových sobot, sedmdesát kolektivních zážitků, na kterých vyrostly generace, které se na vzájemné ničení už pamatují jen z učebnic.
A teď, sedmdesát let po Luganu, stojíme před otázkou, na kterou taky nikdo neumí odpovědět. Dokáže ten samý kontinent ten samý večer dál sdílet, když se v jednom ze svých koutů dívá na to, co se podle zprávy OSN z podzimu 2025 dá označit za genocidu. A když na svém pódiu, na kterém zaznívají písně o lásce, naději a sjednocení, hraje zpěvačka, která reprezentuje stát obviněný z toho, čeho se ten zpěv dotýká nejméně.
Tohle není text, který má dát odpověď. Tenhle text se jí záměrně vyhýbá. Protože odpověď na to, co dělat s Eurovizí 2026, není odpověď, kterou má dát novinář, redaktorka kulturního magazínu nebo signatář jakéhokoliv otevřeného dopisu. Je to odpověď, kterou si musíte dát sami. A je dobré, když si ji dáte vědomě.
Tady jsou otázky, které stojí za to si ten večer položit.
Co vlastně sledujete, když sledujete Eurovizi? Sledujete písně? Sledujete soutěž? Sledujete instituci, která tu soutěž pořádá? Sledujete rituál, který pro vás něco znamená, ať už ta instituce dělá cokoliv? A je možné, aby to všechno byly současně různé věci, které si dovolíte hodnotit každou zvlášť?
Co znamená neutralita? Když Evropská vysílací unie tvrdí, že Eurovize je apolitickou platformou, mluví o tom, jak by věci měly být, nebo o tom, jak věci skutečně jsou? A jaký je rozdíl mezi neutralitou aktivní a neutralitou, která je sama o sobě formou rozhodnutí? Když nehlasujete, hlasujete proti změně. Když mlčíte v okamžiku, kdy ostatní mluví, vaše mlčení mluví za vás.
Existuje konzistence mezi rokem 2022 a rokem 2026? Pokud byla agresivní vojenská operace dostatečným důvodem pro vyloučení Ruska v roce 2022, je v souladu s tímto precedentem zachovat účast Izraele v roce 2026, pokud má část mezinárodních institucí pochybnosti o povaze izraelských vojenských operací? A pokud ne, čí konzistenci si EBU v této chvíli vlastně chrání?
Komu Eurovize patří? Patří institucím, které ji organizují? Patří státům, jejichž veřejnoprávní vysílatelé do ní přispívají? Patří interpretům, kteří v ní soutěží? Patří fanouškům, kteří ji sledují? A když se ti čtyři aktéři ocitnou v situaci, kdy chtějí každý něco jiného, čí hlas má v eurovizní rovnici nejvyšší váhu?
A nakonec otázka, která je možná ze všech nejtěžší. Dá se oddělit komunita od instituce? Když říkám, že mám Eurovizi ráda, mám na mysli ten večer, ty písně, ty fanoušky, kteří v polovině května ožívají. Nebo mám na mysli organizaci, která ten večer pořádá a která letos rozhodla tak, jak rozhodla? A pokud rozdíl mezi tím první a druhým existuje, jak ho prakticky uchopit? Jak sledovat soutěž a zároveň nesouhlasit se způsobem, jakým je vedena? Jak fandit interpretům a zároveň zpochybňovat rámec, ve kterém soutěží?
Žádná z těchto otázek nemá jednu správnou odpověď. Každá z nich je legitimní bez ohledu na to, jak na ni odpovíte.
Šestnáctého května se ve Vídni rozsvítí pódium. Třicet pět zemí pošle své zástupce. Pět zemí mlčet bude. Tisíc sto hudebníků říká, že soutěž v této podobě nemá legitimitu. Tisíc jiných hudebníků říká, že má. Sto šedesát milionů diváků si dá pohov od běžných sobotních povinností a usadí se před obrazovky. Někteří s vínem a chipsy, jako každý rok. Někteří s otázkami, které si do předchozích ročníků nenosili. A někteří se nedívat vůbec, což je taky odpověď.
Eurovize, kterou jsem milovala, byla naivní. Možná až příliš. Věřila, že tři minuty hudby, sdílený přenos a kolektivně poslaná esemeska dokážou přežít všechno. Věřila, že nad konflikty stojí píseň. Věřila, že kontinent se umí na chvíli sjednotit, i když se zrovna nesjednocuje v ničem jiném.
Eurovize, na kterou se budu dívat letos, je o iluzi chudší. A to není automaticky špatně. Iluze, jakkoliv krásné, mají tu nepříjemnou vlastnost, že jednou prasknou. A když prasknou, otázka není, jestli si je dál máme udržovat, ale co s tím, co zbylo, uděláme.
Co s tím uděláte vy?
Sobota šestnáctého května. Polovina osmé večer středoevropského času. Polovina kontinentu se dívá. Polovina kontinentu mluví o tom, jestli se má dívat. A někde mezi tím, na pódiu vídeňské Stadthalle, někdo právě začíná zpívat.
Otázka, kterou si u toho položíme, bude letos možná důležitější než to, kdo nakonec vyhraje.
Photo Credit: ORF / EBU
