Pozoruji slábnoucí srpnové slunce jehož oranžové paprsky se odráží v mé sklenici vína a spolu pak vrhají zář na bílý mramorový stolek. Cítím naprostý klid, který může cítit člověk jen ve chvíli, kdy se prázdninové léto překlopí do té druhé poloviny. Klid, který způsobují právě ty podivně oranžové sluneční paprsky a který tak kontrastuje s ruchem kolemjdoucích a okolních Vinohradských zahrádek všemožných kaváren, vináren a dalších míst, která všechna hlásají jen jedno. Že cílem veškerého snažení by mělo být si život užít. Prožít. Dát si to nejlepší víno a k tomu nejvyzrálejší sýr.
Jsem neúnavný chodící analytik. Prý možná proto mi pomáhá psaní, že si ty svoje analýzy můžu dát dohromady. No a v srpnu vždycky začnu analyzovat léto. Což je už trochu paradoxní, protože z jiné mé důkladné analýzy mi vyšlo, že léto je nejstresovější období, kdy se lidé cítí nejvíc pod tlakem hned z několika důvodů, jako třeba touha po letní postavě nebo ta neustálý nutkání si to léto maximálně užít (ačkoliv není čas, prostředky nebo chuť, musíte mít přeci letní zážitky.). I přes to tu teď ale sedím a vybavuji si svá dřívější léta a uvažuju, jak voněla, jak chutnala a jak jsem se cítila.
Třeba léto 2012, které chutnalo jako latté se skořicí a cocacola a pocit, že nikam nepatřím, ale že můžu všechno.
Nebo léto 2014, které chutnalo jako tátova whiskey a vonělo vodovkama a temperama a jako noční válení se v trávě s dechem po červených Marlborech.
Léta, kdy jsem objevovala sama sebe a léta, kdy jsem sebe ztrácela.
Loňské léto, které v sobě neslo radost z toho, co je teď a strach z toho co bude zítra.
Letošní léto, kdy nás hlídali, abychom netancovali.
Léto vlastně nedělá dovolená. Nenechte se zmást reklamními triky. Léto dělají vůně, chutě s pocity.
Léto není o tom, že jedeme na dovolenou, že prožijeme letní románek, že budeme mít party celej den a rocknroll celou noc.
Léto je o tom, že se tak trochu zblázníme.
Zamilujeme se, ale jen na chvíli do něčeho a další roky budeme jen říkat, jo to bylo to léto…
Je to stav pobláznění pouze v naší mysli, který nemusíme pojmenovávat nebo jej nikomu svěřovat. Nezbývá nic než si jej vychutnat.
