Vycházím z domu s kufrem a na vysokých podpatcích. Na krásných vysokých podpatcích, které jsem si koupila v POP Prague Outletu loni v létě na otevření jejich dinosauřího světa, za poukaz, který jsme dostali, jako takovou pozornost. To jsem tehdy jsem spala u mamky na Vyšehradě a asi se mi něco zdálo, protože jsem si ráno u snídaně vzdychla “Mami, já chci vidět dinosaury.” Nevím, jestli už tentýž den nebo několik dní na to mi přišel email s pozváním na slavnostní  otevření dinosauří virtuální reality. Magie Vyšehradu, směje se mamka.

No. Takže ty boty. Byla to láska na první pohled – něco, co mi u mužů dělá problém, protože moc myslím. Ale na boty se to nevztahuje. Blbý je, že jsem je od té doby pak měla jen jednou a to na brunchi časopisu Esquire. Cesta pěšky domu po této akci byla tak bolestivá, že jsem si je na sebe už nevzala. Ale udělala jsem z nich takovou dekoraci v novém bytě.  Mezi šperkovnicí a krejčovskou pannou. A i v této poloze získaly mnoho slov chvály. 

Ale zpět do současnosti. Mám je na sebe a jdu sebevědomě za přijíždějícím Uberem. V ruce držím madlo od obřího kufru a doufám, že mě tu řidič s tím kufrem nenechá stát, protože já ho neuzvednu tak, abych ho do auta narvala bez pomoci. 

“Tak kam razíte? Nebo se vracíte?” Ptá se řidič poté, co mi šarmantně kufr uloží do kufru od auta a vyrazíme na cestu. 

“Vyrážím. Mám po třech letech dovolenou.˚ řeknu vítězoslavně. 

“Po třech letech? To jste trochu workoholik že?” směje se řidič. Zbytek cesty trávíme lehkou konverzací o tom, jak už nemám kontrolovat emaily, na které mi během cesty upozorňuje telefon a o tom, jak doufá, že v tom těžkém kufru vezu knihy a nikoliv počítač. (Je to macbook air, takže to těžké v tom kufru jsou skutečně ty tři knihy, nebo ty dva zápisníky a nebo všechny ty boty.)

A pokud už nervózně pokukujete po hodinkách a říkáte si, kam se chci tímhle blábolením o dinosaurech, botách a dovolené po třech letech dostat, nebojte, už vám to povím. Dostávám se k pointě. Která je jednoduchá. 

Červenec je totiž měsícem bez starostí. 

A já to povím znovu. Právě jsem odjela na skutečně odpočinkovou dovolenou. Po třech letech. Fakt, předtím ani ťuk. 

Myslela jsem si, že nemůžu. Že mám přece klienty a práci a v měsíci je tak málo pracovních dní, jak to má člověk stíhat. A tolik akcí, furt se něco děje,… Jaká hloupost. 

Jsem na sebe pyšná. Že fakt jedu. Ještě před týdnem jsem si tím tak jistá nebyla. 

Jedu na čtyři dny. Nechci ten odpočinek hned nějak přepálit hned ze začátku. Ale! Mám s sebou čtvery večerní šaty na hotelové večeře. Boty, ve kterých jedu a které jsou tak úchvatné, na cesty po hotelu a kolem tenisových kurtů. Šperky ke každému outfitu. A překvapivě velkou zásobu rudých rtěnek. 

Protože je měsíc bez starostí a já jedu být bezstarostným klenotem společnosti ať už bude jakákoliv. Já si to užiju. My si to užijem. Všichni potřebujeme dovolenou, i kdyby jen na čtyři dny. Dovolenou od starostí. Dovolenou v našich nejlepších šatech a botách. 

A pointa těch dinosaurů? No přece, že všechno se splní. Jenom vždycky nějak jinak než by vás napadlo.