Zatímco za okny doznívají zvuky ohňostrojů ohlašující nový rok, já se v klidu domova pouštím do těchto řádků. První editorial tohoto roku jsem si šetřila a na jeho psaní nikterak nechvátala. Hrozilo totiž, že bych třeba sklouzla k všeobecným nářkům na rok 2020 nebo bych nedokázala vystihnout všechny emoce. A že jich bylo a stále ještě je. 

Zaprvé, nechci uplynulý rok zlehčovat. Bylo to náročné. Hodně všem bral. Bohužel někomu více. Ale pro to už v novém roce není místo. Ačkoliv se prakticky nestalo nic jiného, než že zem oběhla slunce a myšlenka, že něco takového může cokoliv změnit je bláhová. Ale není právě to tak krásné na lidské povaze, že takové věci v nás jsou schopné zažehnout naději?

Chci se na 2020 podívat růžovýma brýlema. Na chviličku. Na začátku toho roku, jsem znovuobjevila sama sebe. To je velká věc. Někdy v posledních čtyřech letech jsem se ztratila, ale v lednu jsem mě zase našla a bylo to krásný. Ty první dva měsíce roku 2020 byly tak nabité zážitky a emocemi tak, jako celý jeden předchozí rok. A pak to přišlo. Zdálo se nereálné, že ze dne na den by mohli všechno ukončit, zavřít. A najednou se to fakt stalo.

Jenže jak se zdálo, a jak také dalších 10 měsíců ukázalo, asi se to muselo stát. 

Vždy když jsem byla sklíčená z toho, co se děje (téměř vždy poz. kocoura), snažila jsem se své emoce nějak zpracovat, uspořádat, pojmenovat. (Mé články jsou důkazem toho, že to s těmi emocemi tak neumím.) Nesnáším dobře zákazy vycházení, nesnáším dobře pocit, že něco nemůžu. Jsem z generace, která se narodila a vyrůstala v době, kdy “díky, že můžem”. Neumíme se s tím tak dobře poprat.

Rok 2020 nevnímám jinak, než jako zkušební verzi. Víte, jako když používáte free verzi nějakého nástroje nebo hry a nevíte ještě, zda-li si chcete zaplatit za tu plnou. A nebo spíš víte, že jí chcete, ale nemáte na to zrovna dostatek na účtě. Žili jsme, ale některé funkce zkrátka nebyly dostupné. Když poprvé oznámili zákaz vycházení od 9 hodin, těch pár večerů (během kterých bych stejně nikam nevycházela) pro mě bylo hrozných. Plánovala jsem si vždy na devátou hodinu, že si budeme volat s přáteli, hrát online hry – hlavně na to nemyslet.

Ačkoliv pocit sklíčenosti mnohdy přetrvával dlouho a dobrovolně bych si to nikdy nezvolila, bylo to důležité. 2020 nás naučil být spolu. Paradoxně. Vážit si druhých, posílil přátelství a vztahy (ty, které spolu tu karanténu zvládly bez rozchodu). Dal nám příležitost najít cestu k sobě a ukázal nám s kým nám je opravdu dobře. S kým to zvládneme, kdo nás vytáhne ze sebelítosti a kdo nás i v takových chvílích rozesměje do slz. Naučil nás také vztahu možná nejdůležitějšího – vztahu nás k sobě samým. Už před sebou nebylo úniku. Museli jsme se naučit, co nás skutečně činí šťastnými a co ne. Uvědomili jsme si pomíjivost všeho. Uvědomili jsme si, že i když je to hrozná banda divé zvěře, tak je pro nás rodina opravdu důležitá.

Zkusím využít magii prvního ledna, pokud tam nějaká je, a řeknu, že 2021 už bude ten rok, kdy postupně na tu placenou verzi přejdeme. Opustíme to demo a začneme zase žít. Doufám jen, že během těch oslav a nekončících večírků a obíhání kaváren, že během toho nezapomeneme na hodnoty, které nás 2020 naučil – to že nemáme zapomínat na naše babičky a dědečky, na to ryzí přátelství a na návrat k nám samým.

Vyhlašuji také leden měsícem restartu. Po tom všem, co se událo, začínáme nanovo a je to v našich rukách. Tento rok můžeme vše změnit a odstartovat naplno novou dekádu. Upřímní k sobě i k okolnímu světu.

Přeji všem odvahu, ten nový příběh začít psát, a mnoho sil, které ještě ve zbytku té karantény nabereme, jelikož budou potřeba, jakmile začneme znovu. Společně.