#měsícupřímnosti 

Myslím, že jsme se narodila s pravdou, ale jakmile jsem poprvé přišla do kontaktu s dalšími svými vrstevníky, zjistila jsem, že se ta pravda nehodí. Dospěla jsem ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jaká mám být. Je to jen hraní si s efekty a barevnými filtry. Jde o to, aby to vypadalo tak, jak chceme.

Snad je pravda to, co bych nikdy nepřiznala. To, co jsem dělala potají, čeho jsem se bála a nikomu to neřekla. V co jsem doufala aniž by to kdokoliv věděl. Co jsem milovala a nikdy to nikomu nesvěřila.

Lhala jsem. Lhala jsem i svým deníčkům. Lhala jsem sama sobě a hrála na sebe divadlo. Dělala jsem mnoho věcí na efekt. Rozplakávala jsem se na efekt sama pro sebe a ty slzy nechala dopadat na inkoust svého deníčku, aby z toho bylo poznat, že jsem smutná.

Žila ve lži a věděla, že je to lež. Věděla jsem, že mým největším problémem jsou moje lži a dávala si předsevzetí (i jen tak během roku) že začnu být k někomu upřímná. Nikdy se mi to nepovedlo. Ale byla jsem dobrý lhář.

Někdy jsem dokázala o svých lžích přesvědčit i sama sebe. Samozřejmě, že se stalo, že mi občas někdo nevěřil nebo začal po chvíli pochybovat (to bylo, po dvou letech, kdy jsem ve školce všem namluvila, že mám kamarádky víly, na základce už mi to tak moc nežrali). Přiznat pravdu by bylo tolikrát jednodušší, ale tahle možnost pro lháře jako jsem já neexistovala. Zůstat stát na potápějící lodi a prohlašovat, že se nepotápí, dokud mě to nezabije.  Když už mě nějaká lež už nebavila nebo jsem se bála, že by mohla vyjít na světlo pravda nebo snad by mohl mít někdo pochybnosti, přišel geniální plán, jak se z toho vymotat. Jak se zbavit toho šutru. Ukončit příběh. Dopsat kapitolu.

Co jsem já?

Nejhorší však přišlo během dospívání. Když mi bylo 11-12 let. Šla jsem na gympl s tím, že budu konečně ke všem upřímná, a byla jsem – divná. Byla jsem za šprtku, kterou nikdo moc nemusel. To bylo něco pro mě. A tak jsem začala zase lhát. Jinak. Důmyslně. Začala jsem si získávat lidi na svou stranu a přitom jsem si tvořila osobnosti. Mnoho osobností. Měla jsem plán, který mi měl pomoci docílit toho, aby mě měli všichni rádi. Plán, který byl největší lež, díky které jsem ztratila na pár let sama sebe.

Jako modelína, co jí neustále někdo tvaruje. Já se měnila jak se to hodilo. A ne podle situace, ale i podle lidí. Před rodinou jsem byla jiná než před kamarády. To je přeci normální, žejo? Ale Já byla jiná před každým jedním z mých kamarádů. Neustále nová maska. Nešlo o to jaká jsem, šlo o výsledek. A vždycky to vyšlo.

A tak moji kamarádi prostě jen byli ve společnosti někoho, koho vlastně vůbec neznali. Žili v mojí iluzi, kterou jsem jim předhazovala. Kterou jsem si vypěstovala. Byl to strach z toho, že ostatní uvidí, kdo skutečně jsem ať už jsem měla být kdokoli. Chtěla jsem být upřímná. Ale myslela jsem si, že kdybych byla, neměla bych ten potenciál učinit z mých divností cool záležitost, tak jako to cool lidi dělali. Byla jsem zlatej střední proud. 

Nikdy z mé strany nebylo nic upřímnýho. Je to špatný nebo dobrý, nechť posoudí chytří. Možná, že slovo bezcharakterní má vůbec špatný vysvětlení. Protože možná, že bezcharakterní lidi jsou jenom k smrti vyděšený představou ukázat světu pravdu, protože si uvědomují sílu toho všeho. A tak mění svůj charakter. A mění ho tolikrát dokud ho neztratí úplně. V tom případě ano, byla jsem bezcharakterní. Ale  špatný to jen pokud se uvede definice dobrýho. 

Osudová role mi byla ta poslední na gymplu. Kdy mi všechno přerostlo přes hlavu. Měla jsem být ta křehká, naivní, holčička v růžový. Holky mě za tu roli nenáviděli, kluci mi to žrali, ale znamenalo to být hloupou, znamenalo to být naivní a znamenalo to být křehkou. Najednou to bylo těžší a větší než já a nedalo se to ovládat a všechno to divadlo šlo proti mě.

Byla jsem sama. Sama doma. Sama mezi lidma. Nikdo neznal mojí pravou osobnost. Ani já ne. Nikomu jsem si nemohla postěžovat. Musela jsem se tvářit, že jde všechno tak jak má.

Pak jsem šla na střední a s tím přišla stáž v Irsku v prváku. Na měsíc v cizí zemi. Sama. A jak už to Irsko má, takový vedlejší efekt na lidi, začala jsem se zajímat o umění. O sebe vyjádření. Začala jsem hledat pravdu skrze lidské vnímání, emoce, krásu a děs. Ovšem po mém návratu byly povodně a velká voda s sebou přinesla nechuť. Nechuť ke všemu a ke všem. Byla jsem čím dál tím víc sama.

Pravda v sobě

Jakkoli špatný období to bylo, nějakým způsobem mi to vymodelovalo novou tvář. Najednou se věci dávali do pohybu. V kouři se začaly vypařovat mé obavy a najednou jsem začala dávat šanci lidem. Přátelům. Poprvé v životě jsem si dovolila říkat jim přátelé. Po 17 letech. Najednou upřímnost nebyla možnost, prostě tu byla. A je.

Dlouho jsem hledala sama sebe. Hledala jsem to, co jsem byla předtím než jsem kdysi ztratila svůj charakter. Minulost je otravná koule na řetězu táhnoucí se za mojí pravou nohou. Blbě se s ní jde. Jsem ten, co utíká. Utíkám od problémů, od řešení. Od pravdy. Nikdy jsem ji nechtěla znát. Nikdy jsem si nechtěla připustit skutečnost, protože iluze byla přeci jen víc na míru.

Hledám pravdu. Sedím tu ve své samotě a tichu a snažím se přijít na to jaká jsem aniž bych si odpovídala tím, čím chci být.

Upřímnost mě stále děsí. Je komplikovaná, někdy se nehodí. Někdy na ni není správný čas, ale nesmí se zamluvit. Nesmí se zničit. Najít ji, trvá dlouho.

Pravda je šmejd. Nemusíš jí nutně říkat, klidně mlč, ale važ si jí. Do týhle doby jsem si myslela, že je Svoboda to nejsilnější slovo. Že se bojuje ve jménu Svobody. Jenže, dostávala jsem se do konfliktů, že svobodu člověk nikdy nezažil. Ale Pravda, Pravda v tichý místnosti. Pravda v srdcích a Pravda v nás je snad ekvivalentem pro Svobodu. Pravda je hrdinství. Je to upřímnost člověka k sobě samému a ke světu a ostatním lidem. A dovolit si být upřímný, to je vlastně Svoboda. 

Style Brunch a upřímnost

Pojďme si ji tento měsíc oslavit. Podzimní události naší země byly vždy věnovány pravdě. Pravdoláskař nemusí být urážka. Naopak. Je mi líto těch, kdo tento pojem používají jako urážku někoho druhého, jelikož pokud se na chviličku, opravdu jen na chviličku, zamyslí, uráží tím sami sebe. Pokud nejsou pravdoláskaři, přiznávají tím, že žijí ve lži?