Aneb za co všechno můžou předsevzetí.

Nový rok je fascinující tím, že cokoliv uděláte není jen něco, co uděláte, protože je to “PRVNÍ JÍDLO V TOMHLE ROCE” a “PRVNÍ SEX V TOMHLE ROCE nebo “PRVNÍ SETKÁNÍ S KOČKAMA V TOMHLE ROCE” a mohla bych pokračovat přes “PRVNÍ ZÁPAD SLUNCE V TOMHLE ROCE” a “PRVNÍ KOCOVINA V TOMHLE ROCE” nebo “PRVNÍ COKOLIV V TOMHLE ROCE”. Všechno si žádá oslav a na všechno se musí klást pořádný důraz.

Horší už je to s těma předsevzetíma. 

Tak třeba já. Přes Vánoce jsem přibrala. Kdo by ne. U mě to už ale bylo dáno na začátku prosince, kdy jsem měla neskutečnou chuť na mekáč. Možná to bylo způsobené tím, že českou módní scénou otřásala kauza “módní návrháři se zaprodali mekáči a zahodili tak své hodnoty, kterými se předtím tak vytahovali”. Nevím, jestli se ten problém vyřešil, ale rozhodně to má za následek můj současný stav. Mekáč sem, mekáč tam, mekáč za odměnu a k tomu trochu indickýho jídla. Pak si připočtěte Vánoce, cukroví, perníčky a návštěvy po rodinných příslušnících spojené s tím nejlepším a nejtučnějším, co má kdo doma. Co to má společnýho s novoročními předsevzetími? Dostanu se k tomu  v okamžiku.

Potřebuju začít cvičit. Jenže … To je tak hrozně klišé. Začít cvičit po novým roce. Každej, úplně každej každičkej teď bude chtít jít do posilovny nebo na nějaký sportovní skupinový cvičení. Únor a březen to jsou zase fashion weeky, takže to vypadá tak, že začnu cvičit až v dubnu. Budiž to jisté.

Další nepěkná věc, která se váže k předsevzetím je to, že se z nich (alespoň v okruhu mých přátel) stal spíše pojem, který znamená věc nebo činnost, která by sice byla moc dobrá pro naše fyzické či duševní zdraví, ale je už teď jisté, že při provní příležitosti ji porušíme ve jméno předsevzetí. 

Povím vám, není ten leden jednoduchej měsíc.

Když ta největší půlnoční palba ohňostrojů na Vyšehradě už trochu ustala a my se s přáteli vydali na cestu dál do víru novoroční Prahy dostavilo se moje první dilema v tomhle roce. “Já bych si dala předsevzetí, že chci bejt prostě už konečně šťastná, ale zní to jako hroznej kýč”
“Hm. Zajímavý. Je to takový klasický si to říct, ale přitom je to to nejtěžší udělat. Není to vtipný?” chytil se mého dilema kamarád.