Proč nikdy nebudete krásní (a proč na tom nezáleží)

27. 10. 2026
Natalie Pokorná

Existuje typ obsahu, který se na internetu šíří se zarážející samozřejmostí. Poznáte ho během vteřiny: pastelová paleta, rozostřená žena před zrcadlem a nadpis, který slibuje, že skutečná krása vychází zevnitř. Pod tím deset bodů, jak si zvednout sebevědomí. Na konci affiliate odkaz na sérum za osm set korun.

Sérum mi nevadí. Vadí mi ta věta.

Krása zevnitř je jen další regál v obchodě

„Krása vychází zevnitř“ zní jako úleva. Dělá ale totéž co reklama na korektor: potvrzuje, že krása je cíl, ke kterému máte směřovat. Jen místo rtěnky si tentokrát koupíte kurz mindfulness a deník vděčnosti.

Beauté intérieure, inner glow, vnitřní záře. Všechny ty fráze počítají s tím, že existuje správný způsob, jak vypadat, a že když ho nezvládáte, selhali jste. Buď nemáte správnou péči o pleť, nebo nemáte dost vypracované sebepřijetí. Na obě diagnózy už někdo vyrobil produkt.

Kabát, který škrtí v ramenou

Co kdybychom krásu jako kategorii na chvíli odložili? Neodmítli, nezatratili. Odložili, jako kabát, který vám trochu škrtí.

Roland Barthes v Mytologiích (1957, česky Dokořán v překladu Josefa Fulky) popisuje mýtus jako mechanismus, který z dějin dělá přírodu: co je vyrobené, vydává za samozřejmé. Krása jako hodnota funguje přesně tak. Nepřipadá nám jako společenská dohoda, protože je všude kolem. Připadá nám jako fakt.

Stačí ale otevřít Dějiny krásy Umberta Eca a ten fakt se vám rozpadne v rukou. Rubensovy ženy, viktoriánský korzet, Twiggy jako tvář roku 1966, heroin chic devadesátek, instagramové kontury a vyplněné rty o dvacet let později. Každý z těch ideálů se ve své době tvářil jako konečná odpověď. Kdybyste dnes na TikTok poslali „ideální tělo“ z roku 1995, komentáře by vám radily, co máte jíst. A za deset let budeme stejně rozpačitě listovat tím, co teď považujeme za kánon.

Co krása stojí v hlavě

V roce 1998 pozvala psycholožka Barbara Fredricksonová z Michiganské univerzity studenty na údajný průzkum spotřebitelských preferencí. V kabince s velkým zrcadlem si měli vyzkoušet buď plavky, nebo svetr, patnáct minut v nich zůstat a mezitím vyplnit test z matematiky. Ženy v plavkách dopadly hůř než ženy ve svetru, u mužů se rozdíl neprojevil. Vysvětlení je prosté: pozornost, kterou věnovaly vlastnímu tělu, jim chyběla na řešení úloh.1

Fredricksonová k tomu dodala věc, která by měla viset v každé zkušební kabince: každé oblečení nebo situace, kvůli které si žena hlídá, jak působí na ostatní, jí může ubrat mentální energii, i když si myslí, že vypadá skvěle. O pár let později experiment zopakovali s jednou změnou: muži dostali místo volných trenýrek přiléhavé plavky. A horší výsledek z matematiky měli najednou obě pohlaví. Hlídání vlastního vzhledu tedy není ženská slabost. Je to daň, kterou platí každý, koho do té pozice postavíte.2

Sebepřijetí není adresa. Je to praxe (a někdy nefunguje)

Tahle část se v motivačních článcích vynechává, protože kazí pointu. Sebepřijetí není stav, do kterého se jednou nastěhujete a pohodlně v něm bydlíte. Jeden den máte pocit, že ho máte vyřešené, a druhý den stojíte před důležitou schůzkou u zrcadla a zvažujete jiné kalhoty.

To je v pořádku.

Svoboda totiž není v tom, že se ráno probudíte a budete se cítit krásní. Svoboda je v tom, že tahle otázka přestane okupovat kapacitu, kterou potřebujete jinde. Že si obléknete to, v čem je vám dobře, vyjdete ven a budete myslet na něco jiného: na projekt, na rozhovor, na knihu, na oběd. Na vlastní život.

Tak proč tenhle text

Krásu jako kategorii nepotřebujeme rušit. Stačí ji přestat brát tak smrtelně vážně. Mít ráda hezké věci, pečovat o sebe, bavit se make-upem nebo bez něj, to všechno může být radost, hra, dokonce umění.

Jakmile se z toho ale stane povinnost nebo měřítko vaší hodnoty, přestal to být váš životní styl. Stal se z toho váš úkolník.

A ten si, doufám, občas dovolíte ignorovat.

Krásní nebudete nikdy. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že „být krásní“ je pohyblivý cíl, navržený tak, abyste se nikdy nezastavili a nevydechli. Tak vydechněte. A pak si dejte kávu, dočtěte tu knihu nebo zavolejte kamarádce. Na tohle si za deset let vzpomenete. Na kalhoty ne.

Zdroje:

  1. Consequences of Self-Objectification https://nerd.wwnorton.com/ebooks/epub/psychwomen/EPUB/content/6.6-chapter06.xhtml ↩︎
  2. Diane Swanbrow, Study documents high costs of females’ preoccupation with physical appearance, The University Record, October 28, 1998. https://record.umich.edu/articles/study-documents-high-costs-of-females-preoccupation-with-physical-appearance/ ↩︎

Dáme Brunch? 

Podpořte nezávislou tvorbu, kvalitní texty. Pozvěte nás na kávu. (1 EUR = cca 25 Kč)

Další

Máj, lásky čas

Máj, lásky čas

Květen je měsíc, s nímž si asociujeme téma lásky. Od dob Karla Hynka Máchy se toho však mnoho změnilo. Jeho Máj byl pro mě na střední škole velkou srdeční záležitostí. Vždycky jsem v sobě měla asi až příliš velký smysl pro tragično. Zřejmě tedy nikoho nepřekvapí, že...

Kdy člověk pozná, že zrazuje své hodnoty a kdy jen dospívá

Kdy člověk pozná, že zrazuje své hodnoty a kdy jen dospívá

Jsou věci, které o sobě víte. A jsou věci, které o sobě teprve snášíte vědět. Mezi nimi je propast. Ne hluboká, ale mlžná. Taková, přes kterou nevidíte na druhý břeh, dokud na něm nestojíte. A pak se otočíte a nevíte, kdy jste přešli. Nevíte ani zda tam byl most nebo...

Mýtus o nezávazné lásce

Mýtus o nezávazné lásce

aneb proč “situationship” není nic jiného než neupřímný hlad po něčem víc Někde mezi prvním rande bez očekávání a týdenními zmatky typu “tak co teda jsme?“ se zrodil nový kulturní fenomén: nezávazné vztahy. Říká se jim „casual“, „chill“, nebo dokonce „svobodné“. Ale...