Květen je měsíc, s nímž si asociujeme téma lásky. Od dob Karla Hynka Máchy se toho však mnoho změnilo. Jeho Máj byl pro mě na střední škole velkou srdeční záležitostí. Vždycky jsem v sobě měla asi až příliš velký smysl pro tragično. Zřejmě tedy nikoho nepřekvapí, že mne dnešní instantní svět, současné chápání lásky nevyjímaje, častokrát ledasčím rozezlilo. Aby to však nevyznělo příliš černobíle, je třeba neopomenout, že dnešní člověk je vystaven úplně jiným situacím a je nucen zdolávat diametrálně odlišné překážky, nežli Máchův tragický hrdina patřící do 19. století.
Uspěchaná doba – příchod nových problémů
V uspěchané době člověk často zapomíná i sám na sebe. Leckdy se ztrácí v moři povinností, tlačí na něj existence. Tady je vlastně určitá analogie. Je to boj o přežití. Jen už ne v tom prapůvodním slova smyslu, jaký lidé zakoušeli v uplynulých stoletích, včetně toho Máchova. Tento boj se týká snahy nalézt rovnováhu mezi každodenní realitou obstarávání a svobodnou seberealizací. To je boj moderního člověka. Jsme přehlceni.
Senzorické přetížení
Asi není nutné se zdlouhavě rozepisovat o neblahém vlivu technologií na naše duševní zdraví, či mnohdy nedostatečném prostoru pro nicnedělání. To, v jakém světě žijeme, má vliv i na naše vztahy. Nemyslím si, že s tím nemůžeme nic dělat. Ale někdy je to složité. Vyznat se v té záplavě vjemů a podnětů. Nebudu lhát, občas je to moc příjemný únik. Únik sám před sebou. Ale budeme-li takhle unikat roky bez ustání, jaké to bude mít následky? Každý z nás by se měl pokusit vyhradit si minimálně několik minut denně čistě pro sebe. Bez telefonu a dalších rozptylujících faktorů. Pár okamžiků ke kontemplaci. Třeba přijde překvapení, jak se tím promění i naše vztahy.
Zkusit se nadechnout
Možná bychom mohli někdy zase obdivovat přírodu tak, jak tomu bylo v období romantismu. I města mají své kouzlo, ale byla by škoda pro jedno zapomenout na to druhé. Možná bychom mohli někdy znovu fungovat s minimem věcí, bez potřeby se neustále nad míru zajištovat, a zakusit na chvíli zas opojný pocit nejistoty. Možná bychom mohli někdy zase chvíli plýtvat časem při psaní básní, pitím vína v podvečer na kopci, a nechat se přitom bičovat větrem do tváře. Neřešit, co bude dalšího dne. Dokázat na okamžik žít jen tou přítomnou chvílí. Byl by život potom lepší? Možná ano, možná ne. Zkusit si to může každý na vlastní kůži.
fotografie zdroj: archiv autorky
