aneb proč “situationship” není nic jiného než neupřímný hlad po něčem víc
Někde mezi prvním rande bez očekávání a týdenními zmatky typu “tak co teda jsme?“ se zrodil nový kulturní fenomén: nezávazné vztahy. Říká se jim „casual“, „chill“, nebo dokonce „svobodné“. Ale ve skutečnosti jde často jen o dobře zamaskovaný strach. Strach něco cítit. Strach přiznat, že někoho chceme.
Ne, tohle není článek pro ty, kteří vědomě a s respektem praktikují otevřené vztahy. Je to článek pro všechny, kteří se snažili přizpůsobit ideálu “cool, neřeším” partnerky nebo partnera a skončili zničení, zmatení a s lehce vyhořelou duší.
“Když víš, tak víš,” zpívá Lana Del Rey.
Ale co když nevíš, protože ti nikdo nedovolí se ptát?
Kdysi jsem se snažila být ta “v pohodě holka”. Ta, co neřeší. Co se přizpůsobí. Co prý chápe, že on “není ready na vztah, ale rád mě vídá”. Ta, co nedělá scény, co si nic nenárokuje. Jenže celá tahle role se mi časem začala drhnout jako příliš těsné šaty.
Byla jsem na randíčkách s kluky, co mě označili za příliš intenzivní, příliš emotivní, příliš náročnou. A já se snažila být méně. Méně všeho, co je na mně opravdové. Méně přemýšlivá, méně citlivá, méně hladová po blízkosti. Výsledek? Především vnitřní únava z vlastní neautenticity.
Intimita není “casual”.
Nikdy nebyla. Nikdy nebude.
Dotek, po kterém vám tělo ještě hodiny vibruje. Věta, která vám zůstane v hlavě týdny. Ticho mezi dvěma lidmi, které je plnější než všechny konverzace. Na tom není nic “nezávazného”. Jen jsme se naučili přetvařovat, že je.
F. Scott Fitzgerald nechal Gatsbyho postavit palác a pořádat večírky jen kvůli tomu, aby znovu uviděl Daisy. Ale my dnes váháme i s tím napsat zprávu “Co vlastně mezi námi je?“
Říkáme si, že jsme svobodní. Ale většinou jsme jen vyděšení. Touha se přestala považovat za ctnost. Stala se slabostí. Zranitelnost? Prý trapná. A tak místo důvěrnosti si pěstujeme pečlivě načasovaný cynismus. Místo něhy výmluvy. Místo vztahů situationships. (Co to sakra vůbec je? Dva lidi, kteří spolu nejsou, ale nechce se jim být ani bez sebe?)
Největší klam současnosti?
Že nezávaznost = osvobození.
Ve skutečnosti je to nejlevnější měna, za kterou si kupujeme iluzi vztahů. Ale ta měna nemá žádnou výživovou hodnotu. A nakonec vždycky zůstaneme hladoví. Toužíme po blízkosti, ale odmítáme se k ní přiznat. Hrajeme hru na “bez očekávání“, ale v tichu domova nám dojde, že to není pravda.
Ztrácíme schopnost vydržet napětí, které dělá touhu vzácnou. Ztrácíme schopnost rozlišit rozdíl mezi intimitou a její performativní verzí.
Psychoterapeutka Esther Perel v knize Mating in Captivity krásně vysvětluje, že touha nevzniká z absolutní svobody, ale z napětí mezi známým a neznámým. Mezi touhou a sounáležitostí. Mezi tím, co se odkrývá pomalu. Casual vztahy toto napětí ničí – a spolu s ním i možnost hlubší blízkosti.
Pro všechny, kdo ještě touží
Možná si myslíte, že se chráníte. Ale ve skutečnosti jen obrušujete ty části sebe, které byly stvořené pro oddanost, pro úžas, pro hloubku. A místo toho se měníte v karikatury lásky – snadno zapomenutelné, rychle nahraditelné.
Nemůžete držet někoho na délku paže a zároveň cítit váhu jeho bytí. Nemůžete rozdělit blízkost na malé kousky a doufat, že vás nasytí. A nemůžete ze zamilování udělat krátkodobý návyk a čekat, že vás vyléčí.
Přestaňme si konečně namlouvat, že casual láska existuje. Je to jen strach. Strach z toho, že někdo může odejít. Ale ten strach nezmizí tím, že se budeme tvářit, že nám na nikom nezáleží.
A pokud ti je mezi sedmnácti a pětadvaceti a aspoň kousek z toho v tobě rezonuje:
doufám, že se ti láska “na chill“ vyhne obloukem.
Neztrácej čas s někým, kdo tě nechce celou.
Nedělej ze své citlivosti vadu.
A hlavně, neboj se chtít víc.
