Jsou věci, které o sobě víte. A jsou věci, které o sobě teprve snášíte vědět.
Mezi nimi je propast. Ne hluboká, ale mlžná. Taková, přes kterou nevidíte na druhý břeh, dokud na něm nestojíte. A pak se otočíte a nevíte, kdy jste přešli. Nevíte ani zda tam byl most nebo jak jste se tam dostali-
Tohle je o té mlze. O té propasti. O tom, že stojím někde uprostřed a oba břehy jsou moje. Oba jsou součástí stejného příběhu. A přece se na ten jeden ještě neumím podívat bez toho zvláštního sevření, které není strach, ale ani klid.
Nevím, jak to přesně pojmenovat. Možná proto píšu.
Tohle je přiznání.
Šestnáct let píšu své myšlenky na jedno místo. To má své výhody i svá úskalí. Výhodou je, že o sobě víte víc, než byste chtěli. A to úskalí je v podstatě totéž.
Někde v archivu těch let existuje článek (psala jsem ho s tou sebejistotou, která patří výhradně lidem, kteří ještě nic neprožili) kde tvrdím, že na filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb jsou nejvíc depresivní ty svatby. A teď mám na Pinterestu moodboard, který se specificky jmenuje “svatba.”
Nejsem si jistá, zda je to vývoj, nebo kapitulace. Možná obojí. Možná to jsou synonyma a jen jsme se dohodli, že to první zní lépe.
Sedím s tímto textem u prosklené výlohy kavárny, mám Aperol (kterým jsem dříve také opovrhovala) a dívám se ven do živé ulice, která je však dnes zahalená podivným šedým závojem, který se občas pozvedne. A já si kladu otázku, která se mi v poslední době vrací jako nezvaný host:
Kdy člověk pozná, že zrazuje své hodnoty a kdy jen dospívá?
Přičemž „dospívat“ je slovo, které se mi také hnusí. Pořád lepší než „stárnout.” Ale jen o vlásek.
Zasnoubila jsem se loni v květnu. Po devíti letech vztahu, který přežil všechno, čím vztahy obvykle nepřežívají. Začalo to absurdně. On mě vzbudil v šest ráno po prohýřeném večeru a na prst mi nasadil kroužek z elektrických drátků. Nebyla jsem si jistá, zda to myslí vážně, ale ukázala mu (pro jistotu) prsten od designérky, který se mi líbí. Pak nic. Čekala jsem to trochu v Itálii, ale nic nenastalo. A pak, bez přípravy, mezi dveřmi spojujícími kuchyň a chodbu, ve chvíli kdy jsme chvátali na vlak, poklekl.
Bylo to rychlé, trochu směšné a naprosto naše.
Řekli jsme si, že to nic extra neznamená. Že jsou věci, které ještě chci udělat. A to byla pravda, ale pravda se někdy pohybuje rychleji než my.
O rok později pracuji víc než jindy, rozjíždím nový projekt, chystám se na státnice a plánuji svatbu. A tiše, s tím ostychem, který mi ještě před pár lety byl zcela cizí, přiznávám ještě něco:
Chci dítě.
Ne jako abstraktní budoucnost. Ne jako „až to přijde.“ Jako vědomé, konkrétní, trochu děsivé chci. A pak (a tady začíná ta skutečná zpověď) se za to trochu stydím. Za to přiznání. Za to, jak nenápadně se ze mě stala žena, která toto říká.
Trávila jsem svá teenagerská léta pečlivou konstrukcí obrazu sebe samé. Nezávislá, kariéra, možná někdy dítě, ale to “někdy” bylo vždy dostatečně vzdálené, aby nepůsobilo jako závazek. Byl to obzor, ke kterému jsem kráčela, přičemž jsem věděla, že se obzory nedosahují.
Obklopovala jsem se ženami, které jsou naprosto úžasné. Je jim třicet, mají kariéru a svobodu, cestují a žijí způsobem, který jsem obdivovala jako architekturu. Krásnou, promyšlenou, záměrnou. Děti buď neřeší, nebo nechtějí.
Měla jsem se za jednu z nich.
A pak to na mě přišlo. Tichounce, bez fanfár, bez varování. A do toho tu je ještě jedna vrstva odolná jako starý lak.
Obklopuji se lidmi, kteří jsou mladší, aniž bych si to většinou uvědomovala (a většinou jsou překvapeni i oni.) Před nimi se mi o svatbě nechce mluvit. Nechce se mi to ani přiznat. Jako by to bylo něco, čím se shodím.
Jako by říct plánuji svatbu bylo totéž jako říct vzdávám se.
Ale čeho?
Toho obrazu? Té pečlivě sestavené představy mě samé?
Nebo (a tato myšlenka mě navštěvuje ve chvílích, kdy si myslím, že jsem dost statečná ji přijmout) se bojím vstupu samotného? Toho definitivního kroku přes práh do jiné životní fáze, odkud se nevrací? Protože já nikdy neuměla ukončovat věci. Vztahy se mi vracely, protože jsem nechala pootevřené dveře. Loučení mi vždy trvalo příliš dlouho. Nejsem žena zastávek. Jsem žena pomlček, závorek, nedokončených vět….
A svatba. Dítě. To jsou věty s tečkou.
Zároveň vím (a toto vědění sedí někde hluboko, pod vším tím zmatkem, klidné a neochvějné jako základní kámen), že vstoupit nechci a nevstoupit také nechci. Obě možnosti mě děsí stejnou měrou, jen z různých stran.
To není nerozhodnost. To je paradox, ve kterém momentálně bydlím.
Moje nejlepší kamarádka i nejlepší přítel mají letos svatbu. Vyšlo nám to dokonale, jako by to někdo naplánoval. A já vím, že nikdo neplánoval, že takové věci prostě někdy vyjdou a člověk to musí přijmout s vděčností a bez přílišného přemýšlení. To je můj komfort. Ta vrstva bezpečí pod vším tím chvěním.
Ale stále nevím.
Nevím, co přesně ztrácím. Nevím, zda to ztrácím, nebo jen odkládám. Nevím, zda ta žena, kterou jsem tak pečlivě skládala léta (mimo jiné i ta co opovrhuje konvencemi, trochu ta co si nikdy nenechá nic definovat) se změní, nebo jen přidá další vrstvu.
Možná se to nedá vědět dopředu.
Možná je to ta jediná pravda, se kterou dnes večer půjdu spát: že nevím. A že to nevědění si tentokrát nechám. Celé. Bez rozuzlení, bez tečky, bez odpovědi, která by věci uspořádala do pěkné série.
Protože i to by bylo příliš definitivní.
A na definitivnost (jak už víte) ještě nejsem připravená.
