Stranger Things, synthwave, retro estetika – co hledáme v době, kterou jsme nezažili
Je vám třiadvacet. Narodili jste se v roce, kdy vyšel první iPhone. Vaše první vzpomínky zahrnují dotykové obrazovky a Wi-Fi. A přesto máte v pokoji neonový nápis, posloucháte hudbu, která zní jako ze soundtracku k filmu s Molly Ringwaldovou, a vaše oblíbená mikina má na sobě logo fiktivní firmy z Hawkinsu v Indianě.
Proč?
Proč generace, která vyrostla s internetem v kapse, tolik touží po době, kdy lidé telefonovali z budek a nejrychlejší způsob komunikace bylo poslat dopis?
Nostalgie za něco, co jsme nezažili
Psychologové tomuto fenoménu říkají „anemoia“ – stesk po čase nebo místě, které jsme nikdy osobně nezažili. Není to vzpomínání. Je to touha po něčem, co známe pouze zprostředkovaně – z filmů, hudby, vyprávění rodičů.
A osmdesátá léta jsou pro tuto touhu perfektním cílem.
Jsou dostatečně daleko, aby působila exoticky. Dostatečně blízko, aby existovaly kvalitní záznamy – filmy, fotky, hudba. A hlavně: jsou zachycená v kulturních produktech, které si svou dobu aktivně idealizovaly.
Když sledujete Stranger Things, nevidíte osmdesátky, jaké skutečně byly. Vidíte osmdesátky, jak je zobrazovaly filmy té doby. Je to nostalgie na druhou – stesk po verzi minulosti, která nikdy neexistovala.
Proč zrovna osmdesátky?
Každá generace si vybírá svou zlatou éru. Padesátá léta měla rock’n’roll a Jamese Deana. Šedesátá hippies a Beatles. Sedmdesátá disko a punk.
Osmdesátky nabízejí něco specifického: byly poslední dekádou před internetem, ale už měly dost technologií na to, aby působily moderně. VHS, arkádové hry, první domácí počítače. Svět, který byl technologicky zajímavý, ale ještě ne digitálně zahlcený.
Pro generaci, která nezná život bez neustálé konektivity, představují osmdesátky fantasy o jednodušší existenci. Svět, kde jste mohli být nedostupní. Kde zábava znamenala fyzicky někam jít – do kina, do arkády, do videopůjčovny. Kde přátelství vyžadovalo přítomnost, ne jen likes.
Je to útěk. Ale je to útěk do alternativní verze vlastní minulosti – do dětství, které jsme neměli, ale které vypadá lákavě.
Stranger Things jako generační definice
Když v roce 2016 Netflix uvedl první sérii Stranger Things, nikdo nečekal, že se z ní stane kulturní fenomén. Seriál o dětech v malém americkém městě, které se setkají s nadpřirozenými silami, zněl jako recyklace Spielberga a Kinga.
Jenže právě o to šlo.
Bratři Dufferové nevytvořili jen nostalgický produkt. Vytvořili dokonalou syntézu všeho, co osmdesátky v popkultuře představovaly. E.T., Goonies, Poltergeist, Carrie, Věc – všechno tam je, ale přefiltrované současnou senzibilitou.
A tady je klíčový moment. Stranger Things není seriál pro lidi, kteří osmdesátky zažili. Je pro lidi, kteří osmdesátky znají z filmů, které jejich rodiče milovali. Je to most mezi generacemi – sdílený jazyk, kterým se můžete bavit s matkou o Winony Ryder a s kamarádkou o Eleven.
Nostalgie jako sociální lepidlo.
Synthwave: soundtrack k budoucnosti, která nikdy nenastala
Poslechněte si Kavinskyho. Gunship. The Midnight. Timecop1983.
Hudba, která zní jako soundtracky k filmům osmdesátých let – syntetizéry, bicí automaty, echa. Ale vznikla v desátých a dvacátých letech tohoto století. Tvoří ji lidé, kterým v osmdesátkách bylo pět let nebo se ještě nenarodili.
Synthwave je fascinující fenomén, protože nejde o revival. Není to snaha přesně napodobit minulost. Je to představa o tom, jak měla budoucnost vypadat z pohledu osmdesátek – neonová města, létající auta, kybernetická estetika.
Retrofuturismus. Nostalgie po budoucnosti, která se nikdy nestala.
A proč to rezonuje s generací Z? Protože jejich skutečná budoucnost – klimatická krize, ekonomická nejistota, politická polarizace – není zrovna lákavá. Budoucnost, kterou si představovali lidé v osmdesátkách, měla problémy, které šlo vyřešit. Zlí Rusové, roboti, mimozemšťané. Konkrétní nepřátelé, proti kterým se dalo bojovat.
Naše současné problémy jsou rozptýlené, systémové, neuchopitelné. Synthwave nabízí útěk do světa, kde byla budoucnost ještě vzrušující.
Estetika úzkosti
Tady se dostáváme k méně příjemné části.
Generace Z není nostalgická jen proto, že osmdesátky byly cool. Je nostalgická proto, že současnost je vyčerpávající.
Neustálá dostupnost. Sociální sítě jako nástroj srovnávání. Ekonomika, kde si většina mladých lidí nemůže dovolit bydlení. Klimatická krize jako všudypřítomné pozadí existence. Pandemie, která ukradla roky dospívání.
V tomto kontextu osmdesátky nepředstavují minulost. Představují alternativu. Paralelní realitu, kde věci dávaly větší smysl. Kde budoucnost vypadala jako příležitost, ne hrozba.
Psycholožka Krystine Batchová, která se specializuje na generační trauma, upozorňuje, že nostalgie je často obranný mechanismus. Když přítomnost přehltí a budoucnost děsí, ohlížíme se zpět. Ne nutně do vlastní minulosti – stačí jakákoli minulost, která vypadá bezpečněji.
A osmdesátky, přefiltrované popkulturou, vypadají bezpečně. Problémy byly řešitelné. Zlo bylo porazitelné. A na konci vždycky hrálo „Don’t You Forget About Me“.
Retro jako identita
Zajímavý vedlejší efekt: nostalgická estetika se stala nástrojem budování identity.
Když si pětadvacetiletý člověk pověsí na zeď plakát Blade Runnera a nosí tričko s logem Atari, nekomunikuje jen vkus. Komunikuje hodnoty. Říká: patřím k lidem, kteří ocení klasiku. Kteří vidí za mainstream. Kteří rozumí kulturním referencím.
Je to forma kulturního kapitálu. A funguje to, protože osmdesátky jsou dostatečně vzdálené na to, aby jejich znalost působila jako volba, ne jako samozřejmost. Když padesátník miluje osmdesátky, je to prostě jeho mládí. Když je miluje pětadvacetiletý, je to kurátorství.
A generace Z miluje kurátorství. V době, kdy je všechno dostupné, se hodnota přesouvá od vlastnění k výběru. Ne co máte, ale co jste si vybrali – a proč.
Problém s růžovými brýlemi
Teď ta nepříjemná pravda.
Osmdesátky nebyly růžové. Byly to roky studené války a jaderného strachu. Reaganovy ekonomiky a rostoucí nerovnosti. AIDS jako stigmatizovaná epidemie. Rasismu, homofobie, sexismu – ne jako historických reziduí, ale jako běžné součásti kultury.
Filmy, které dnes milujeme, byly plné stereotypů a problematických vzorců. Šestnáctiletá dívka předaná opilému klukovi jako „trofej“ v Šestnáctkách na krku. Casual rasismus v Goonies. Romancování stalkingu v Pretty in Pink.
Když nostalgizujeme osmdesátky, nostalgizujeme selektivně. Bereme synťáky a neonová světla, vynecháváme předsudky a nerovnost. Je to editovaná verze minulosti – highlight reel bez problematických záběrů.
A to je v pořádku, pokud si to uvědomujeme. Nostalgie není historie. Je to emoce. Ale emoce, která se vydává za historii, může být nebezpečná.
Co na tom vlastně hledáme?
Když seškrábeme neonovou vrstvu, co zbyde?
Komunita. Osmdesátkové filmy byly o partách kamarádů. Losers Club, Goonies, Breakfast Club. Skupiny různých lidí, které drží pohromadě sdílené dobrodružství.
Pro generaci, která socializuje přes obrazovky, je tohle možná ta nejsilnější fantazie. Ne laser, ne synťák, ne retro oblečení. Představa, že někam patříte. Že máte svou partu. Že dobrodružství je něco, co zažíváte společně, fyzicky, ve stejném prostoru.
Dále hledáme řešitelnost. V osmdesátkových příbězích měly problémy řešení. Porazit démona. Najít poklad. Přežít noc. Jasný cíl, měřitelný úspěch.
Současné problémy takové nejsou. Jak „vyhrajete“ proti klimatické změně? Proti ekonomické nejistotě? Proti algoritmu, který vám servíruje úzkost? Osmdesátky nabízejí iluzi světa, kde se dalo něco udělat – a pak jít domů.
A konečně: analogovost. Svět bez notifikací. Bez nutnosti být online. Kde jste mohli prostě zmizet na odpoledne a nikdo vás nehledal. Kde nuda byla prostor pro kreativitu, ne problém k vyřešení.
Generace Z nezná nudu. A možná jí chybí víc, než si uvědomuje.
Budoucnost nostalgie
Zajímavá otázka: co bude nostalgizovat generace alfa? Desetileté děti, které teď vyrůstají?
Pravděpodobně současnost. Naše pandemická léta, naše digitální izolace, naše TikToky a Discordy. Za třicet let bude někdo dělat seriál, který idealizuje rok 2020 – a my budeme kroutit hlavou nad tím, jak je to možné.
Protože tohle nostalgie dělá. Bere bolestivou přítomnost a přetváří ji ve zlatou minulost. Vždy to tak bylo, vždy bude.
Generace Z nemiluje osmdesátky víc než předchozí generace milovaly své zlaté éry. Jen má lepší nástroje, jak tu lásku vyjádřit. A lepší přístup k archivům – celá historie popkultury je na dosah ruky.
Možná je tohle ta skutečná změna. Ne intenzita nostalgie, ale její dostupnost. Můžete si vybrat jakoukoli éru a ponořit se do ní. Můžete žít v osmdesátkách, aniž byste opustili současnost.
Jestli je to úniky nebo adaptace, záleží na úhlu pohledu.
A co s tím?
Nic. Nebo všechno.
Nostalgie není nemoc, kterou je třeba léčit. Je to lidská reakce na nejistotu. Způsob, jak najít pevnou půdu pod nohama, když se všechno hýbe.
Ale možná stojí za to občas zvednout hlavu od neonových světel a podívat se kolem sebe. Současnost má své problémy – ale má taky věci, které si jednou budeme idealizovat. Přátelství, která právě teď budujete. Hudbu, která právě teď vzniká. Příběhy, které právě teď píšete.
Za třicet let bude někdo nostalgizovat nad rokem 2025. A možná budete vy ti, kdo jim řeknou: hele, nebylo to tak jednoduché.
Ale taky nebylo tak špatné.
A to je možná to nejdůležitější, co nás osmdesátky – nebo spíš naše představa o nich – můžou naučit. Každá doba je současně těžká i krásná. Záleží na tom, co si z ní vezmete.
A jestli si vezmete synthwave a neonová světla? Budiž. Horší volby existují.
Playlist pro čtení tohoto článku: The Midnight – Days of Thunder, Gunship – Tech Noir, FM-84 – Running in the Night. A pokud máte chuť na film: po Stranger Things zkuste originály. Goonies jsou super. Breakfast Club klasika.
foto zdroj: Stranger Things official
