A proč je důležité, kdo ty příběhy píše.
V roce 1966 seděla černošská žena na můstku vesmírné lodi a ovládala komunikační systémy. Neservírovala kávu. Nečekala na záchranu. Byla důstojnicí Hvězdné flotily s vlastní odborností a autoritou.
Zní to jako samozřejmost? V Americe šedesátých let, kde v některých státech ještě platila rasová segregace, to byl akt kulturní revoluce.
Uhura ze Star Treku nebyla první ženou ve sci-fi. Ale stala se symbolem něčeho většího – důkazem, že žánr, který si představuje budoucnost, může tu budoucnost také formovat.
Šedesátá léta: ženy jako funkce, ne postavy
Než se pustíme do oslavných řečí, buďme upřímní. Raná sci-fi literatura i film měly s ženskými postavami problém. Většinou existovaly ve třech variantách: dcera vědce, která potřebuje zachránit. Krásná mimozemšťanka, která okouzlí kapitána. Nebo počítačový hlas, který oznamuje odpočet do výbuchu.
Pulpové magazíny padesátých let zobrazovaly ženy v roztrhaných skafandrech na obálkách – ale uvnitř příběhů pro ně role často nebyly. Isaac Asimov, Arthur C. Clarke, Robert Heinlein – velikáni žánru psali fascinující světy, ve kterých ženy většinou chyběly nebo fungovaly jako kulisy.
A pak přišla Uhura.
Nichelle Nicholsová, která ji hrála, později vyprávěla příběh o tom, jak chtěla ze seriálu odejít. Cítila, že její role je příliš malá. Pak se na jednom večírku potkala s Martinem Lutherem Kingem Jr., který jí řekl, že nesmí skončit. Že pro černošské dívky v Americe je Uhura důkazem, že mají budoucnost. Že patří do vesmíru stejně jako kdokoli jiný.
Nicholsová zůstala. A o dekády později inspirovala Mae Jemisonovou – první afroamerickou astronautku – k cestě ke hvězdám.
Sedmdesátá léta: princezna, která si vezme zbraň
Rok 1977. Star Wars vstupují do kin a s nimi princezna Leia.
Na první pohled klasická šablona – krásná princezna čeká na záchranu. Ale pak se něco pokazí. Záchranná mise je naprostý chaos, Luke Skywalker neví, co dělá, a Leia si vezme blaster, vystřelí do ventilační šachty a převezme velení.
„Do odpadkového drtiče, idioti.“
Leia nikdy přesně nezapadla do kategorie „dívky v nesnázích“. Ano, potřebovala na začátku vysvobodit. Ale od té chvíle se stala organizátorkou povstání, generálkou, diplomatkou. Carrie Fisherová jí dala ostrovtip a netrpělivost s mužskou neschopností, která v té době neměla na plátně obdobu.
A přesto. Kovové bikiny. Scéna s Jabbou Huttem je dodnes předmětem debat – ponížení hrdinky, nebo její triumf, když řetězem uškrtí svého věznitele? Pravděpodobně obojí, což vypovídá hodně o době, ve které film vznikal.
Osmdesátá léta: Ripleyová mění pravidla hry
Ellen Ripleyová z Vetřelce nebyla napsaná jako ženská postava. Scénář původně počítal s mužem. Když roli dostala Sigourney Weaverová, dialogy se prakticky nezměnily.
A právě to z ní udělalo revoluci.
Ripleyová není statečná „jako na ženu“. Je prostě statečná. Není kompetentní „na ženu v akčním filmu“. Je nejkompetentnější osobou na lodi. Její pohlaví není pointa, překážka ani téma k diskuzi. Prostě přežívá, protože je chytrá, vytrvalá a odmítá umřít.
Vetřelec ukázal něco důležitého: že „silná ženská postava“ nemusí znamenat ženu, která kopíruje mužské vzorce. Ripleyová je praktická, ne hrdinská. Bojí se, ale jedná. Chrání ostatní ne proto, že je to ženská ctnost, ale proto, že je to správné.
A ve druhém díle dostane plamenomet a exoskelet, čímž definitivně uzavře debatu o tom, jestli ženy patří do akčních filmů.
Devadesátá léta: Dana Scullyová a vědecký přístup k záhadám
Akta X udělala něco neobvyklého. Do dvojice vyšetřovatelů paranormálních jevů obsadila muže jako věřícího a ženu jako skeptičku.
Fox Mulder chce věřit v mimozemšťany, vládní spiknutí a všechno mezi tím. Dana Scullyová chce důkazy. Pitevní zprávy. Laboratorní výsledky. Racionální vysvětlení.
Tato inverze klasických rolí byla osvěžující a důležitá. Scullyová nebyla v seriálu proto, aby Muldera krotila nebo mu dodávala emocionální podporu. Byla tam proto, že FBI potřebovala někoho, kdo bude Mulderovy teorie vědecky ověřovat.
A pak se stal „Scullyho efekt“. Studie ukázaly, že množství žen studujících přírodní vědy a medicínu vzrostlo díky postavě, která byla lékařkou a vědkyní v populárním seriálu. Reprezentace není abstraktní koncept – mění životy.
Rok 2000 a dále: Buffy, Starbuck, a revoluce, kterou nikdo nečekal
Buffy Summers začala jako parodie. Blonďatá dívka, která v hororech umírá jako první, dostala nadpřirozené schopnosti a začala démony zabíjet místo toho, aby před nimi utíkala.
Ale Joss Whedon (jehož pozdější pád z piedestalu je kapitola sama o sobě) udělal něco víc než parodii. Buffy byla silná a zranitelná současně. Zachraňovala svět a propadala u zkoušek. Bojovala se zlem a s depresí. Byla hrdinkou, která měla dovoleno být také teenagerkou, mladou ženou, člověkem.
A pak přišel nový Battlestar Galactica a Kara „Starbuck“ Thraceová. V původním seriálu ze sedmdesátých let byl Starbuck muž. V nové verzi ho hrála Katee Sackhoffová – a stvořila jednu z nejkomplexnějších postav v dějinách televizní sci-fi.
Starbuck pije, kouří, pere se, spí s kým chce a je nejlepší pilotkou ve flotile. Je také traumatizovaná, sebedestruktivní, hledající smysl života. Není vzorová hrdinka. Je fascinující lidská bytost, která náhodou létá stíhačkou.
Desátá léta: hunger games, katniss a éra „silných ženských postav“
Kolem roku 2010 se stalo něco zvláštního. Hollywood objevil, že filmy s ženskými hrdinkami vydělávají peníze.
Hunger Games, Divergence, Twilight (i když o „hrdince“ by se dalo polemizovat). Najednou všude samé mladé ženy v dystopických světech, které něco svrhávají, proti něčemu bojují, někoho si vybírají.
A s tím přišel i problém. „Silná ženská postava“ se stala zaklínadlem, které často znamenalo ženu, která umí bojovat, ale nemá žádnou další charakteristiku. Která je „silná“ fyzicky, ale emocionálně plochá. Která existuje, aby zaškrtla kolonku diverzity.
Katniss Everdeen tento vzorec částečně rozbila – je traumatizovaná, rozporuplná, nerada mluví a většinu času chce prostě přežít, ne vést revoluci. Ale mnohé její následovnice byly už jen bledé kopie šablony.
Rey a problém „Mary Sue“
Když se v roce 2015 objevila Rey v Síle se probouzí, reakce byly polarizované.
Pro jedny: konečně hlavní hrdinka Star Wars. Žena, která ovládá Sílu, létá s Millennium Falcon, stojí ve středu příběhu.
Pro druhé: taková Mary Sue. Příliš dokonalá. Všechno umí hned napoprvé. Nemá dostatečný prostor pro růst a selhání.
Debata o Rey odhalila něco důležitého o tom, jak hodnotíme ženské a mužské postavy. Luke Skywalker v prvním filmu sestřelí Hvězdu smrti na první pokus – a nikdo ho nenazval „Gary Sue“. Mužským hrdinům odpouštíme kompetenci, která nám u žen připadá nepravděpodobná.
Zároveň kritika měla částečně pravdu. Nové Star Wars měly problém s vývojem postav obecně – a Rey na tom doplatila. Ne proto, že by byla ženou, ale proto, že scenáristé nedokázali její potenciál naplnit.
Současnost: komplexita konečně vítězí
Poslední roky přinesly něco, na co jsme čekali dlouho. Ženské postavy v sci-fi, které nejsou definované svým pohlavím, ale svou komplexitou.
Dolores z Westworldu – robotka, která se stane revolucionářkou, a pak možná něčím děsivějším. Její vývoj od nevinnosti přes uvědomění k bezohlednosti je fascinující právě proto, že nemá morální zkratky.
Holden a Naomi z Expansy – konečně vztah, kde jsou oba partneři kompetentní, oba dělají chyby, oba rostou. Naomi není „ženská postava vedle hlavního hrdiny“. Je inženýrka s vlastním příběhem, vlastními rozhodnutími, vlastní minulostí.
Wednesday z Addamsových – přenesená do teenagerského prostředí, ale nerozmělněná. Temná, podivná, odmítající se přizpůsobit. A publikum ji miluje přesně za to, za co by ji před třiceti lety odsoudilo.
A proč je důležité, kdo ty příběhy píše?
Tady je jádro věci. Uhuru stvořil Gene Roddenberry – progresivní bílý muž, který chtěl ukázat lepší budoucnost. Ripleyovou napsali muži a roli dali ženě téměř náhodou. Buffy vytvořil Joss Whedon, jehož osobní selhání později zkomplikovala dědictví jeho díla.
Dlouho platilo, že ženské postavy v sci-fi psali většinou muži. Představovali si, jaké by ženy měly být, co by chtěly, jak by jednaly. Někdy trefně, často méně.
Dnes máme víc ženských scenáristek, režisérek, showrunnerů. A není to jen o spravedlnosti – je to o kvalitě příběhů.
Když Phoebe Waller-Bridge přepisovala scénář posledního Bonda, vdechla ženským postavám hloubku, kterou série nikdy neměla. Když Patty Jenkinsová režírovala Wonder Woman, dostali jsme hrdinku, která není cynická ani naivní – je upřímně dobrá, což je v současné popkultuře skoro radikální.
Nejde o to, že by muži nemohli psát ženy (nebo naopak). Jde o to, že rozmanitost perspektiv vede k rozmanitosti příběhů. A rozmanitost příběhů vede k lepší sci-fi.
Co bude dál?
Sci-fi vždycky bylo o budoucnosti. O tom, kam směřujeme. Co je možné. Kdo budeme.
V padesátých letech si budoucnost představovali bez žen. V šedesátých pro ně našli místo u komunikační konzole. V osmdesátých jim dali plamenomet. V současnosti jim konečně dávají komplikované příběhy, morální dilemata a prostor být víc než jedna věc najednou.
Cesta od Uhury k Rey nebyla přímá. Měla slepé uličky, kroky zpět, falešné starty. Ale směr je jasný.
A někde tam venku právě teď sedí dívka a dívá se na hrdinku, která vypadá jako ona, mluví jako ona, bojuje s problémy jako ona. A říká si: taky to můžu zkusit.
Přesně proto jsou ty příběhy důležité. Přesně proto záleží na tom, kdo je píše.
A přesně proto budeme sledovat, co přijde dál.
Na co se těšíme? Nová sezóna Expansy už sice nebude, ale romány pokračují. Duna: Část třetí slibuje víc lady Jessicy. A někdo snad konečně natočí pořádnou adaptaci Levé ruky tmy od Ursuly K. Le Guinové. Doufáme. Už padesát let doufáme. 🤍
