Praha si znovu oblékla krásu a klidně tím mění tep. Ráno voní po kávě a vlhké trávě u fontány, večer po skle, světle a tichých debatách. Designblok letos působí méně jako nápor a víc jako procházka. Rozprostřel se do několika míst, takže proud lidí dýchá, nic netlačí a ke každé instalaci se dá skutečně přiblížit. Pamatuji si ročník, kdy bylo všechno namačkané na Výstavišti. Teď se dá zastavit, dívat a něco si z toho odnést.
Téma odvahy není dekorace. Je to rozhodnutí dělat věci promyšleně, někdy hravě a často s ohledem na to, co přijde po nás. Fascinovaly mě projekty, které nehledaly jen efekt, ale smysl. Recyklované materiály, nové postupy, chytré moduly. Inovace bez křiku, které si sednou do hlavy a zůstanou.
Město žilo i mimo hlavní domy. Showroomy, pop up akce a malé radosti po cestě. V Křižíkových pavilonech to plynulo mezi venkovní zónou a diskusemi, v muzeu se odvaha měnila v hmotu a v Rudolfinu bylo světlo, které umí ztišit. A pak ty drobnosti. Na plátěnku si natisknete slova, na kterých vám záleží. V Ema espresso baru stojíte ve frontě, ale stejně si řeknete, že to stálo za to.
Byl to ročník, který překvapil pestrostí a novinkami připravenými přímo pro festival. Místo jednorázového wow efektu nabídl vrstvu po vrstvě. Když se budete dívat pozorně, uvidíte, jak se řemeslo, nápad a cit proměňují v každodenní krásu. A o tu jde nejvíc.

Město jako galerie
Letos jsem měla pocit, že se Praha nadechla. Že Designblok konečně získal lehkost, kterou si zaslouží. Lidé se rozprostřeli mezi čtyři hlavní lokace a množství menších míst po městě, a díky tomu se z festivalu stal skutečný organismus. Žádné tlačenice, žádné davy bojující o prostor. Jen pomalé proudění mezi světlem, sklem, betonem a vůní kávy.
Venku u Křižíkovy fontány se sedělo, povídalo, ochutnávalo. Interiéry pavilonů plynule přecházely do volného prostoru a dávaly celé akci uvolněný rytmus. Bylo cítit, že letošní kurátorská dramaturgie přemýšlela i o komfortu návštěvníka – o tempu, o světle, o pauzách mezi dojmy.
Festival tak působil jako město samo: plné protikladů, energií i ticha. Každá lokace vyprávěla jiný příběh. V Královském letohrádku se tradice potkala s módní elegancí, Výstaviště se stalo laboratoří budoucnosti, Uměleckoprůmyslové museum vyzdvihlo ženskou sílu a Rudolfinum nabídlo světlo, které dokáže zastavit čas.

Co letos rezonovalo
Téma Odvaha bylo přítomné v detailech – v poctivosti řemesla, v experimentech s materiály i v tom, že si tvůrci dovolili být osobní. Fascinovaly mě instalace, které ukazovaly, že inovace nemusí být hlučná. Stačí, když má hloubku.
Například Plastenco s kolekcí Odlesky z odpadního plastu. Každý kus nese stopy lidské ruky i vrstvy tisku – neuklizená, ale poetická syrovost. Bylo cítit, že 3D tisk už není jen technologie, ale nová forma sochařského myšlení.
Podobně Balance is Motion proměnilo odpadní sklo v aroma difuzéry, které dýchají znovuzrozením. A Plastic Guys ukázali, že průmyslový materiál může mít krásu i duši, pokud se k němu přistoupí s respektem.
Když jsem viděla projekt FA ČVUT, došlo mi, že odvaha může mít i praktickou formu. Studenti vytvořili zásobníky na menstruační pomůcky pro školy a veřejné instituce. Design, který není jen estetikou, ale i gestem lidskosti.
Věci, které zůstávají v hlavě
Některé instalace se nedají jen popsat – zůstanou ve vás jako obraz, zvuk, nebo drobný pocit pod kůží. Letos jich bylo několik. Spojoval je cit pro detail, autenticita a schopnost vyprávět beze slov.
Modernista
Prvorepubliková elegance, která neztratila dech.
Nová kolekce svítidel Emil a Emílie, vzniklá ve spolupráci s Jiřím Krejčiříkem, byla pro mě vrcholem celého festivalu. Je v ní přesnost, pocta i lehkost. Kov a sklo si tu nehrají na retro, ale přirozeně navazují na tradici české estetiky. Světlo není doplněk, ale emoce. Je to typ instalace, po které se vám nechce jít dál – chcete se jen dívat, jak se odlesky mění s pohybem lidí.
Lappa Studio
Když jsem vstoupila do jejich expozice, nastal klid.
Podsvětlené akustické objekty působily jako krajina uvnitř hlavy – měkké světlo, struktura, rytmus. Lappa Studio ukázalo, že akustika může být nejen technická, ale poetická disciplína. Tvar, který utiší prostor, i člověka v něm.
CULTO
Modulární stavebnice z odlehčeného betonu.
Kdo by řekl, že beton může působit hravě?
CULTO dokazuje, že hranice mezi funkčností a estetikou je dávno pryč. Každý blok vypadá jako kus architektonické skládačky, která zve k vlastní interpretaci. Je to systém, ne produkt – prostor, který si člověk tvoří sám.
Merkur Toys × FUD UJEP
Čistá radost.
Žižkovská věž postavená z Merkuru byla zároveň nostalgická i nová. Když se spojí ikonická dětská stavebnice s kreativitou studentů pod vedením Jana Čapka, vznikne něco, co potěší dítě i architekta. Kovové konstrukce v sobě nesly humor, přesnost i hrdost na český rukopis. Bylo to gesto, které připomíná, že hravost je základ inovace.
DECHEM
Studio, které se světlem zachází jako se sochou.
Jejich kolekce Super Ficium z kamene, skla a kovu byla doslova meditací. DECHEM umí propojit tvrdost materiálu s křehkostí dojmu, vytvořit objekt, který dýchá. Bylo to tiché, krásné a bez snahy o pozornost – přesně ten druh odvahy, kterou mám na designu nejradši.
Adéla Růžičková
Skleněný totem inspirovaný pohádkami – Zlatovláska, Bajaja, Popelka.
Každý prvek byl jako kapka příběhu. Objekt ležel naležato, jako by se sám rozhodl odmítnout stát. Působilo to jako výzva i hra.
Plastenco
Tady se inovace potkává s přesahem.
Jejich kolekce Odlesky z recyklovaného plastu je důkazem, že technologie může být poetická. Organické tvary, stopy 3D tisku, vrstvy materiálu – všechno má svou paměť. Přidaná hodnota? Spolupráce s FA ČVUT a UMPRUM na projektu PlastIT, který zkoumá možnosti recyklace pomocí AI a velkoformátového tisku.
Plastic Guys
Minimalistická estetika, maximální dopad.
Panely z recyklovaného plastu pro architekturu i interiéry. Strohé, funkční, ale se zvláštní krásou. Připomínají, že udržitelnost nemusí být kompromis, ale nový druh luxusu.

Lidé, prostor a atmosféra
Každý ročník má jinou náladu. Ten letošní byl klidnější, vyrovnanější – a přesto intenzivní. Možná právě proto, že se rozlil po více místech a nechal člověka dýchat. Přesto i mezi kamarády jsme se shodli, že ne všechny lokace působily stejně silně.
„Holešovice fakt plné a strašně vydýchaný vzduch,“ říkala kamarádky. A měla pravdu. Křižíkovy pavilony měly obrovskou energii, ale místy i pocit přetlaku – ten typ sensory overload, kdy už nevíte, kam dřív koukat. Já sama jsem z nich odcházela s hlavou plnou obrazů a s potřebou na chvíli utéct ven.
Královský letohrádek byl naopak přesným opakem. Krásný prostor, ticho, renesanční arkády a světlo proklouzávající mezi sloupy. Ale výstava samotná působila spíš jako krátká zastávka než velký zážitek. Když mi kamarádka psala, že „je to tam maličké a prejdeš to za pět minúu“, musela jsem se usmát. Měla pravdu. Ale stejně jsem šla – kvůli té zahradě, kvůli té chvíli, kdy se díváte na zeleň a slyšíte z dálky tramvaj.
Rovnováha mezi ruchem a tichem
Právě tahle pestrost dělala letošní Designblok výjimečným.
Z ruchu Výstaviště jste mohli přejít do muzea, kde čas zpomalil, a pak do Rudolfinu, kde světlo Mary McCartney proměnilo portréty v poezii. Bylo to jako sledovat město, které se střídavě nadechuje a vydechuje.
Líbilo se mi, že festival přemýšlel i o rytmu dne. O tom, kde si člověk dá kávu, kde si sedne, kde se nechá pohltit. Cukrář i Ema Espresso Bar přinesli malý kus gastronomického štěstí, a i když fronta u Emy působila nekonečně, ta vůně a šum lidí kolem byly přesně to, co dělá festival živým.
Design, který má tvář i duši
Zajímavé bylo pozorovat, jak se letos zjemnilo rozhraní mezi komercí a uměním. Velké značky přestaly křičet logy a místo toho nabídly dialog.
Česká spořitelna a VISA přinesly instalaci Na čem dnes záleží – prostor, kde jste si mohli natisknout vlastní plátěnku se slovem, které pro vás znamená hodnotu. Byla tam svoboda, rodina, klima, láska, kultura. Já jsem zvolila humor. Možná proto, že bez něj to celé ztrácí smysl.
Tahle instalace byla malým, ale silným momentem. Nešlo o produkt, ale o zamyšlení. O to, že design může být i jazykem etiky.
Odvaha být klidný
Letošní Designblok nebyl jen přehlídkou krásy, ale i zrcadlem doby. Byl to festival, který místo křiku zvolil klid. Ukázal, že odvaha nemusí být jen v experimentu, ale i v pokoře.
Bylo příjemné vidět, že český design dospívá – že už nehledá senzaci, ale harmonii. Že si uvědomuje svůj vliv i odpovědnost.
Když jsem odcházela z Rudolfina a světla na Vltavě se zrcadlila v hladině, napadlo mě, že přesně o to jde. O tichou odvahu dělat věci po svém.
Bez přehánění. Bez snahy zaujmout za každou cenu.
Jen s vědomím, že krásné věci se nestaví z rychlosti, ale z péče.



