Myslím, že jsem se poprvé zamilovala v 18 letech. Ačkoliv si tím nejsem jistá, jelikož vlastně dodnes nevím, zda-li jsem byla někdy skutečeně zamilovaná. A když se rozhodnu natolik někomu otevřít a svěřit se s těmito pochybnostmi, většina mi odpoví, že to je známka toho, že jsem zamilovaná nebyla. Pak tedy zcela logicky vyvodím, že jsem tedy nikdy nebyla zamilovaná. Jenže to se ozve jiná skupina (nebo i ti samí, lidé mají dost nestabilní názory), že to je nesmysl.
Byla jsem ve velmi romantickém a vzrušujícím vztahu s britem, který sice nebyl na 100% vzhledem k lamanšskému průlivu, který nás odděloval (a zhruba dvanáct set kilometrů), ale o to byl pravděpodobně intenzivnější, byli jsme zasnoubení, pak se naše cesty rozešly, ale čas od času jsme se potkali a to obrovské vzrušení a do jisté míry i neschopnost toho druhého nechat jít tam bylo stále.
Také jsem se vídala s mužem, který pro mě byl takovou masochistickou posedlostí. Masochistickou, protože to nikdy nic nebylo a posedlostí, protože jsem na to nic pořád myslela. Nevím, co jsem na něm viděla, jediné čemu jsem tu posedlost přisuzovala byly zblázněné emoce.
Po těchto dvou zkušenostech jsem cítila, že opravdu chci vztah (což do té doby byla novinka). Vypadl mi z toho jeden muž, se kterým jsem krom pár přestávek 8 let.
Během jedné přestávky jsem si ale uvědomila, že něco cítím ke kamarádovi, o kterém jsem věděla, že ke mě také něco cítí nebo spíše cítil dříve. Poprvé jsem se naprosto iracionálně rozbrečela v momentě, kdy jsme si napsali, že se sejdem. Chovala jsem se jak zastydlá puberťačka (doma a před přáteli, před ním bych to nedala najevo). Ale to nedopadlo a každý jsme se vrátil ke svému vztahu.
Byla něco z toho láska?
Nikdy mě nenapadlo říct, že jsem zamilovaná. Nevím proč mě to ani nenapadlo. Říkala jsem, že “mám emoce.”
“No jasně, že máš emoce, ty máme každej, jinak bys byla sociopat.”
Tak jsem to změnila, ve dvaceti letech jsem to dospělácky upřesnila na “mám romantický emoce.”
“To zní hrozně sociopaticky.”
Krásná ukázka toho, že se nikam nedostanete, když budete poslouchat ostatní lidi.
Problém je v definicích
Znáte to, když jste někde v baru a chcete rozproudit diskuzi? Moje oblíbené je: “nikdy mi nikdo nebyl schopný vysvětlit, co je láska.” Ještě se nestalo, že by to jakákoliv skupina přešla. Spoustu lidí má naprogramováno, že láska je něco, co se musí hájit. Něco, co znají. Něco, co zažili nebo k čemu vzhlíží. Lidé dělají věci pro lásku. Pozitivní i negativní. Píšou se písně, básně, knihy a točí se filmy o lásce. Láska je ústřední motiv ve všem. Já to nikomu neberu. Občas jen lehce poškádlím tím, že je láska “masochistická závislost”. Ale možná jsem prostě jen nikdy nebyla zamilovaná.
