Líbí se mi jedna teorie, která vysvětluje, proč je devatenácté století tak bohaté na duchařské příběhy a strašidla. Otrava oxidem uhelnatým z plynových lamp.
Pouliční a vnitřní osvětlení spalovalo uhelný plyn, který je plný sazí a škodlivin. Uvolňuje metan a oxid uhelnatý. Mihotavé plameny plynových lamp vypouštěly do ovzduší oxid uhelnatý – vzduch, který byl často uvězněn nízko v úzkých ulicích a stísněných dvorech průmyslových měst a městeček. Uvnitř se díky oknům zavřeným proti chladnému počasí nedostával čerstvý kyslík k těm, kteří seděli dlouho do noci při světle lamp.
Otrava oxidem uhelnatým v nízkých koncentracích vyvolává příznaky dušení, závratě, paranoiu včetně pocitů strachu a halucinace. Kde jinde by se daly halucinace vyvolat než v temných a stinných ulicích viktoriánského Londýna? Nebo v tlumených a dusivých interiérech Nové Anglie?
Duchů bylo mnoho – ale byli skuteční?
Skutečnost je ošemetné slovo. Už to není trojrozměrné slovo, které by se zakládalo na skutečnosti. Bylo někdy skutečné? Žijeme v hmotném světě, ale to není naše jediná realita. Sníme, představujeme si. Všechno, co kdy bylo, začalo jako myšlenka v něčí mysli. Nehmotný svět je ohromný a hluboký.
Nemusíte být věřící, umělec, tvůrce ani vědec, abyste pochopili, že svět a to, co obsahuje, je víc než jen 3D zážitek. Pro pochopení nemusíme jít daleko, stačí se přesunout do online světa. Naše dny stále častěji trávíme zíráním do obrazovek a komunikací s lidmi, které nikdy nepotkáme. Někteří z nás, kteří jsme na internetu prakticky vyrostli, považují tuto oblast za významnější než život v „reálném“ světě. V Číně roste skupina lidí, kteří sami sebe označují za dvojrozměrné, protože pracovní život, společenský život, milostný život, nakupování, informace se odehrávají v odstupu od fyzické interakce s ostatními. To se stane ještě zřejmějším a bizarnějším, až metavers nabídne alternativní realitu.
Setkávání se zesnulými online
Dovolte mi, abych se vás zeptala. Kdybyste se těšili z přátelství s někým, koho jste nikdy neviděli, poznali byste, že je mrtvý? Co kdyby komunikace plynule pokračovala? Co kdybyste se v metaversu setkávali dál?
Již dnes existují aplikace, které dokáží vaši milovanou osobu přetvořit natolik, aby vám mohla posílat textové zprávy a e-maily, dokonce vám i volala. A pokud byste oba vstoupili do metaversa v podobě svého avatara, není důvod, proč by „nežijící“ avatar nemohl pokračovat. Skutečně, technologie ovlivní náš vztah ke smrti. Teoreticky nikdo nemusí umírat. Teoreticky může být kdokoli vzkříšen.
Lidé se bojí smrti. Umožní nám technologický vývoj vyhnout se jejím psychologickým důsledkům? Nebo nám poskytne nový způsob, jak se zbláznit? Čímž myslím odpoutat se od světa smyslů do metavesmíru?
Únik do nehmotného světa
A záleží na tom? Pokud se Homo sapiens nachází v přechodném období, a já věřím, že ano, pak biologie nebude dalším velkým problémem. Už teď děláme všechno pro to, abychom unikli své biologické existenci – většina lidí sotva využívá těla, která má, a mnozí by se rádi zbavili těl, která jsou místem zklamání a znechucení.
Možná, že neustále směřujeme k nehmotnému životu a světu, o němž nám věřící lidé říkají, že je konečnou pravdou. Tentokrát nebudeme muset zemřít, abychom se tam dostali – připojíme se k metaverzu.
Metaverze existuje, ale zároveň nezabírá žádný fyzický prostor. Duchové existují (možná), ale nemají žádné fyzické bytí. Hmatatelná realita začíná být staromódní.
Naše vnímání světa je již příliš staromódní
Jakmile padne pevná hranice mezi „skutečným“ světem a jinými světy – a právě to je záměrem metaversa -, na tom, že jste naživu, už tolik nezáleží. Jakmile se fyzické tělo stane nepovinným, kde zůstanou duchové?
Duch je duch mrtvé osoby. Avatar je digitální dvojče živé osoby. Ani jeden z nich není „skutečný“.
V jistém smyslu, v platónském smyslu, jde jen o něco jako o papírovou kopii. Je to působivé. Ale stále je to jen kopie.
Jinými slovy, žijeme ve městě hraček a zaměňujeme podstatu za stín. Substance není to, čeho se můžeme dotknout a co můžeme cítit – a my víme, že se ve skutečnosti ničeho nedotýkáme ani nic necítíme; to je iluze. Látka nemusí být vůbec hmotná.
Shakespeare to v 53. sonetu vyjádřil takto: „Jaká je tvá substance, z čeho jsi stvořena, / že miliony podivných stínů k tobě tíhnou?“ (Shakespeare, 53. sonet).
Nechci se zde pouštět do Shakespearova neoplatonismu, ale chci se zabývat skutečností, že výpočetní výkon a umělá inteligence způsobily, že miliony z nás přemýšlejí o tom, co je skutečné, ve staromódním slova smyslu. To bude jen rychlejší a podivnější, jakmile vstoupíme do metaversa; virtuálního světa s digitálními dvojčaty v našem světě – nebo naopak, chcete-li.
„Jaká je tvá podstata, z čeho jsi stvořen?“ Tohle by mohlo být adresováno člověku. Nebo transčlověku. Nebo postčlověka. Nebo avataru. Nebo duchovi.
