Nebaví mě psát SMS. Toto přiznání asi nepřekvapí lidi v mém okolí, kteří často musí čekat 3-4 pracovní dny na mou odpověď (pokud ji vůbec dostanou). Ta nevyhnutelně začíná slovy: „omlouvám se, že píšu až teď”. Nemůžu se vymluvit na to, že nejsem na telefonu. Zaprvé, kdo v dnešní době není a zadruhé, moje práce vyžaduje, abych byla online a dostupná většinu dne. Ani nemůžu tvrdit, že jsem zaneprázdněná, protože se každý může přesvědčit na instagramu, jak nečinně trávím víkendy. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že jsem pohotový odpovídač – profesionální chatbot, chcete-li. Ale roky zanedbávání odpovědí mě přivedly k tomu, že jsem se smířil s tím, že mě to prostě nebaví. Je něco na komunikaci přes obrazovku telefonu, zvažování odpovědí místo klasické přirozené konverzace. Tím nechci říct, že by chatování bylo zcela bezcenné. Je to hlavní forma komunikace mezi mnou a lidmi, které mám ráda a kteří nebydlí poblíž, ale nic se nevyrovná komunikaci tváří v tvář. Nic se nevyrovná tomu skutečnému.
Tohle pravděpodobně rozdělí názory. Někteří lidé mají obrazovky věčně plné oznámení ze skupinových chatů, s jednou osobou vedou konverzaci v několika aplikacích. Jiní (ahoj) fungují nárazově, tedy buď nabídnu přílivovou vlnu plnou nekončící konverzace (když je dobré téma) a nebo několikadenní sucho. Ať si každý žije, jak chce a jak mu to vyhovuje. Ale nedokážu se čas od času ubránit myšlenkám, jestli nám snadný přístup k našemu sociálnímu okruhu usnadňuje zůstat v kontaktu, nebo jestli to má naopak nepříznivý účinek na naše vztahy.
Online komunikace není skutečná
Jedním z důvodů, proč nemám ráda psaní si s někým, je to, že vždycky nedosahuje úrovně kontaktu tváří v tvář. Možnost podívat se někomu do očí, číst řeč jeho těla, sdílet prostředí a/nebo zážitky. Všechny tyto věci vedou k lepšímu sblížení a lepšímu propojení. Zprávy v jakékoli formě jsou jako náhražka – i když v dnešní době nezbytná. To je v pořádku pro vztahy, které lze podložit osobním kontaktem, ale naše sociální sítě se v dnešní době rozšiřují daleko za hranice těch, s nimiž jsme v pravidelném kontaktu. Prostřednictvím našich telefonů a přítomnosti na internetu plaveme v moři známých. Stovky lidí, které známe jen trochu, další tisíce dostupné na pár klepnutí a přejetí prstem. Pokud jste se před deseti lety s někým seznámili v baru a nevyměnili jste si čísla, byl konec. Pravděpodobně jste se už nikdy neviděli. Teď si stačí říct jméno nebo ukázat svůj instagramový profil a najednou jste součástí osobního života člověka, kterého jste znali sotva 10 minut. A samozřejmě byste je nejspíš nezařadili mezi přátele, ale potenciál tu je. Stačí jen napsat.
Možnosti komunikace jsou ohromující. Začala jsem svůj telefon vnímat jako jakýsi portál. Portál do mnoha různých sociálních kruhů najednou, kde se odehrává mnoho různých konverzací. Je jich víc, než bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. Nebylo by hezké zkontrolovat toho starého kolegu z práce? Taky je nejvyšší čas napsat zprávu starému kamarádovi ze školy. A co máma, jak se dneska má? A co babička? Sousedka odvedle? Člověk, se kterým jste si párkrát povídali o hudbě a knihách? Možná bych se měla ozvat, nejspíš i měla.
Pomáhá nám digitální komunikace udržovat vztahy?
Když jsem se svých přátel na Instagramu zeptala, zda mají pocit, že jim digitální komunikace usnadňuje zůstat v kontaktu s jejich nejbližšími, odpověď byla v drtivé většině kladná. Několik lidí však zastávalo opačný názor a nabízelo myšlenkovou linii, která probíhala paralelně s tou mou.
„Díky okamžitému přístupu máte pocit, že jste v kontaktu, často namísto skutečného setkání nebo kvalitní konverzace” napsala kamarádka. „Dostanete jen střípky ze života lidí.“
Další mi napsala něco podobného. „Mluvím s lidmi, se kterými bych asi normálně nemluvila, protože můžu. Ale opravdu hodně bojuju s tím, že mě může kdokoli kdykoli zastihnout. Připadá mi to šíleně zahlcující a vlastně to ovlivňuje moje vztahy, protože přestávám odpovídat. Práce, přátelé, rodina. Prostě se na telefon přestanu dívat úplně… Je to něco, co na digitálním světě nesnáším. I když jsem online, nejsem vlastně k dispozici. A ani nechci být.“
Obě se dotkly dvou věcí, které mi zněly velmi blízce. Zaprvé: že je snadné spadnout do pasti a věřit, že pár textovek sem a pár odpovědí na příběh tam představuje „udržování kontaktu“ (což asi ano, ale bez něčeho masitějšího a bohatšího, co by dodalo vztahu váhu). A za druhé: že přístup, který máme ke všem a kteří mají oni k nám může být vyčerpávající.
Nakolik je to přirozené?
Dává to smysl. Doktorka Anna Machin ve své knize „Why we love“ podrobně popisuje hranice našich sociálních kruhů. Náš centrální podpůrný systém se skládá ze 4-5 lidí, které máme nejraději a kterým nejvíce důvěřujeme – jsou to pravděpodobně členové rodiny a vaše nejbližší kamarádka nebo kamarád. Pak existuje okruh Sympatie, který čítá asi 15 lidí, „takzvaný proto, že výzkum psychologů Christiana Buyse a Kennetha Larsena na konci sedmdesátých let zjistil, že je to přibližně počet lidí, s nimiž dokážeme udržovat intenzivní vztahy a cítit k nim opravdové sympatie“ (str. 14) – v podstatě jsou to naši kamarádi, lidé, s nimiž bychom „šli na večer ven, do hospody, kina nebo restaurace“.
Poté se dostáváme ke skupině afinit, která čítá přibližně 50 lidí. Jsou to členové širší rodiny, kolegové z práce, známí – lidé, u kterých byste se měli zastavit a popovídat si s nimi, kdybyste je potkali na ulici, ale kterým se pravděpodobně snažíte vyhnout, protože koneckonců, kdo stojí o to se s někým bavit na ulici.
Konečně se dostáváme do okruhu 150+. Pokračují dál, ale 150 je důležitá hranice, protože představuje „maximum času a mozkové kapacity, kterou můžeme věnovat našemu sociálnímu světu. Náš čas je omezený, náš sociální rozpočet musí bojovat o prostor se všemi ostatními základními životními potřebami: prací, jídlem, odpočinkem“. Za hranicí 150 se dostáváme k lidem, které bychom znali jménem, ale mluvíme s nimi jen zřídka, k lidem, které poznáváme podle tváře, ale neznali bychom je jménem, k lidem, které sledujeme na sociálních sítích, k celebritám atd.
To vše je důležité z jednoho důvodu: může digitální komunikace a snadná dostupnost smazat hranice mezi našimi sociálními kruhy, přivést „neznámé“ z kategorie 500+ do kategorie 150 a vyčerpat sílu naší mozkovou kapacitu určenou komunikaci.
Technologie se vyvíjí, my jsme ale pořád stejní
Dr. Machin píše, že „společenský život spotřebovává značný výkon mozku, a to jak na sledování toho, kdo co udělal, tak na zapamatování si, kdo je kdo, a hlavně na historii, kterou s ním máte [a] na dodržování pravidel společenské interakce, včetně střídání se v rozhovorech.“ To platí i pro digitální komunikaci, kde se předpokládá, že střídání pořadí při odpovídání na zprávy bude pokračovat (i když zřejmě ne pro všechny z nás). Chatování bezesporu vyžaduje spoustu mozkové kapacit, ale když ji desetkrát znásobíte, otevřete pro zmíněné konverzace více cest, setřete hranice mezi cizím člověkem, známým a přítelem a pak celou tu dávku přelijete do jednoho nebo dvou malých zařízení – no, pak je to opravdu vyčerpávající.
Je to druh komunikační únavy. Většina toho, co děláme na svých telefonech, představuje určitou formu komunikace. Ať už jde o telefonování a přijímání hovorů, psaní sms kamarádovi, Whatsapp ve skupinovém chatu, odpovídání na e-maily, komentování na TikToku, zveřejňování příběhů na Insta, označování v pobuřujícím vlákně na Twitteru, konverzaci se vzdálenými členy rodiny na Messengeru – seznam je dlouhý. Přidejte herní platformy a jejich možnosti chatu, pracovní programy jako Slack, soukromé platformy jako Patreon, a tupů komunikace bude přibývat. Ale protože každá z těchto možností se postupně zaváděla v průběhu mnoha let, místo aby byla zavedena naráz, myslím, že často neuvažujeme o tom, kolika formám opakované (a často neustálé) komunikace se věnujeme. Je jich fakt hodně. A možná právě kvůli tomu už zprávy s sebou nenesou pocit naléhavosti nebo implicitní požadavek odpovědi, protože jejich množství a četnost je tak obrovská.
Promiň, že nepíšu hned
Není možné věnovat každé interakci stejnou pozornost – na to prostě není dostatek času ani mozkové kapacity. Tedy pokud se chceme vyhnout absolutnímu pohlcení technologickým světem. Přirozeně si stanovíme hierarchii důležitosti (protože lidi z práce se nevyplácí ignorovat), ale jakmile zaplníme nejvyšší místa, lze se divit, že nám digitální komunikace začíná být lhostejná? Neznamená to, že nám nezáleží na našich přátelích, že nám je lhostejná naše rodina nebo že si nevážíme zpráv, které dostáváme ze sociálních sítí. Jsme prostě zahlceni. To, že můžeme komunikovat tímto způsobem, znamená, že bychom měli?
Nebo je někdy lepší počkat a vychutnat si potěšení ze skutečných interakcí?
Našim blízkým je samozřejmě stále častěji jedno, zda odpovídáme „včas“, nebo ne. Většina z nás je na stejné lodi a chápeme to: do chatu už nevstupujeme, protože ho nikdy neopouštíme. Ale nutí mě to přemýšlet, jak vypadá budoucnost budování vztahů. Konvence toho, jak navazujeme kontakt s lidmi, se už tolik změnily. Jsou to textové zprávy, snapů a DM a s tím, jak pokračují, se mění i hodnota a důležitost, kterou jim přikládáme. Zkušenosti, které mají teenageři s budováním vztahů dnes, se exponenciálně liší od těch, které jsem měla já před deseti, dvanácti, patnácti lety. Zanedbání odpovědi je pro mě nejen aktem, který logicky přichází při rozlišování hranic mezi mým digitálním světem a tím, ve kterém žiji, ale je to také vzdor proti pocitu, že se musím digitálně angažovat, abych ukázala, že mi na někom záleží. Záleží mi na tom – jen to nechci dávat najevo prostřednictvím osvětlené obrazovky, aby to bylo jasné.
