Ne vždy se chci smát své bolesti, ale smích je někdy velmi nedobrovolný akt.
Varování: Tato esej obsahuje obsah týkající se sebepoškozování a sebevraždy.
V ordinaci svého terapeuta se směji sexuálnímu zneužívání dětí, svému vlastnímu sexuálnímu zneužívání dětí. Ona se mračí. Je srpen a jsme v nějaké sterilní budově. Z okna je vidět na hřbitov. To mě rozesměje ještě víc. „Víte, vy se pořád smějete,“ říká terapeutka tak velmi vážně.
Nepamatuji si, jak probíhal zbytek schůzky. Ale neobjednala jsem se na další schůzku a cestou domů jsem plakala, protože jsem věděla, že jsem byla nějakým způsobem odhalena. Později toho dne mi jeden kluk řekl že jsem „velmi egocentrická“, protože jsem se příliš hlasitě smála svému vlastnímu vtipu. To jsem také obrečela.
Sigmund Freud ve své teorii nepřátelského a obscénního vtipu v knize Vtipy a jejich vztah k nevědomí přirovnal vypravěče vtipů k predátorovi a posluchače ke kořisti. Kulturní kritik Gershon Legman, který tuto strukturu humoru mezi zneužívajícími a zneužívanými rozšířil, o mnoho desetiletí později tvrdil, že „pod maskou humoru naše společnost umožňuje nekonečnou agresi“. Právě tato myšlenka stojí za netflixovským speciálem Hannah Gadsby Nanette, nejdiskutovanějším stand-up setem uplynulého roku. Toto dílo je vědomým protikladem komiky, protože Gadsby začíná typicky sebeironickými vtipy, následuje dekonstrukce historie zneužívání a útlaku v uměleckém a zábavním světě, pak tytéž vtipy převypráví jako příběhy o traumatu a pak se zřekne komedie jako způsobu, jak zbavit diváky napětí, které doprovází poslech o traumatu, zneužívání a útlaku někoho jiného. Chce přestat přepisovat svou vlastní historii jako vtip. Doufá, že diváci budou cítit její bolest, ne se jí smát. Na závěr tvrdí, že „smích není náš lék. Naším lékem jsou příběhy.“
Jsem vděčná za energii, hněv a potvrzení, které Gadsby ve svém díle vyjádřila. Jeho převážně pozitivní přijetí odráží, jak zoufale bylo třeba vyjádřit tak zásadní pravdy. Představuje sílu toho, co Sara Ahmedo definuje jako „killjoy feministky“: sílu, kterou potřebujeme, abychom se nesměli našemu útlaku. Říct „fuck you“ zesměšňování již marginalizovaných, kánonu komedie, která spíše zraňuje než léčí. Pochopit souvislosti mezi komedií a krutostí.
Ale když přemýšlím o tom dni v ordinaci svého terapeuta – a o mnoha dalších podobných dnech -, vidím, že neúčinný pro vyjádření traumatu není jen humor, ale i samotný jazyk. Vyprávět o sexuálním zneužívání dětí je nemožné a právě toto selhání odhaluje bolestné paradoxy sexuálního násilí: že je zároveň soukromé i veřejné, vážné i senzační, absolutní i nejisté. Absurdita tohoto selhání může dokonce vyvolat smích. Což, jak bych měl poznamenat, je často nedobrovolný akt. Nemyslím si, že svět potřebuje více problematických komiků, a přesto mě někteří přitahují. Nemyslím si, že svět potřebuje více urážlivých vtipů, a přesto jich už tolik zakotvilo v mé historii. Nevím, jestli je zdravé nebo trivializující používat komedii ke zvládání traumat, ale jsem zvyklý následovat příklady jiných lidí. Nyní se k těmto postavám obracím, abych pochopila své vlastní traumatické pozadí a jeho širší souvislosti s tímto násilným světem.
