#ukrajina 

Když přetrvává společenské napětí, každý reaguje jinak a po svém. Všechno je vlastně v pořádku a nemá smysl někoho za něco odsuzovat jelikož jsou to všechno jen způsoby, jak přežít. Tak třeba. Já jsem očividně nelhala, když jsem napsala, že nejsem úplně schopná teď svědomitě pokračovat ve své práci. Potřebuji prázdniny, abych se dál mohla věnovat opět módě, luxusu a marketingu. A v den, kdy všechny titulky zaplavila zpráva o válce, to všechno vyeskalovalo do té míry, kdy mi přišlo až nepatřičné spustit další kampaň na luxusní kosmetiku. Nadopovaná kávou a adrenalinem jsem zavřela počítač a ptala se, co je vlastně ten smysl, co mám teď dělat? Na úplné prázdniny nemám prostředky. Tak jaká práce fakt smysl dává i když bych se musela uskromnit?

Odpověď přišla rychleji než jsem čekala. Vzhůru do světa brzkého vstávání, pevně daného rozvrhu, přestávek, přezuvek, ohlodaných tužek a rukou od křídy.

Takhle. Pochopitelně mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla učit, proto nemám patřičné vzdělání. Ale už jsem psala knihu a pořádala jeden online kurz, kterej dokonce nebyl propadák – tak to nebude tak zlý ne? Navíc nebudu učitelka ale – koordinátor pro cizince. To zní dokonce i jako něco z mýho oboru. Tam se furt něco koordinuje. Ovšem tady je to spíš něco jako takový to co se někomu jinýmu extra dělat nechce. Musíte se rukama a nohama dorozumět s dětmi, který ještě ke všemu utekly před válkou.

Abych si nestačila nic rozmyslet, měla jsem na přípravu týden. Respektive jsem měla týden na to zjistit, jak se vlastně učí, co mám učit a jak mám učit ukrajinské děti, když neumím ukrajinsky a občas si nerozumím ani se Slováky. Ale v tu chvíli, když mi to ředitel Základní školy potvrdil, že to je teda jasná věc, tak jsem si dala svou první lekci Ukrajinštiny na Duolingu a věřila jsem, že to nějak půjde.

Když připravuji marketingový plán potřebuji co nejvíc podkladů je možné, abych byla v klidu. Tady jsem nevěděla ani kde je ta škola, natož jak vypadá. Nevěděla jsem kolik dětí budu mít ani jak na tom budou. Celý týden jsem jen hledala různé metodiky a učebnice češtiny a doporučení. Stejně jako plánuji sociální sítě alespoň na týden dopředu, připravila jsem si i výuku na týden dopředu. A protože se mi nelíbily žádné dostupné komunikační kartičky, které vypadaly spíše jako z roku 2009, v grafickém editoru jsem si udělala vlastní. A přitom jsem pořád poslouchala maminku, která mě podporovala úsměvem a slovy ” ono to stejně bude úplně jinak, než si to naplánuješ”.

Taky jsem si říkala, že bych je naučila nějaká slova i pomocí písniček. Dnešní mládež je ale přeci už trochu dál, když jim pustím naše dětský písničky jako “Prší, prší” asi je to bavit nebude. Tak jsem jeden celý večer strávila hledáním populárních českých písniček. Zjistila jsem otřesnou věc. 50% českých písniček pojednává o válce, 25% o alkoholu, 10% o lásce, 10% o sexu a pak je 5% o tom všem ostatním. Válka je tabu, na alkohol a sex jsou mladý, láska je bavit v tomhle věku taky nebude. Takže máme 5% ostatních témat a to není moc.

Den D – operace Základka – 5:30 ráno

Nejsem ranní ptáče. Nebo takhle, abych se cítila jako ranní ptáče mi stačilo jít na schůzku od 9 hodin. Vstávala jsem v 8 a nebyla ráda. O to zajímavější bylo vstávání v 5:30, abych byla na 7 hodinu ve škole. Svět v 6 hodin ráno jako kdyby neexistoval. Nikde nikdo a koupit si cestou kafe neexistuje. Jediné, kde to žije je metro. Naštěstí tam mají automat na něco, co se jako káva snaží tvářit a snaha? Ta se cení.

Stejně, jako když se snažím porozumět Ukrajinštině. Děti tu snahu cení.

Já vás naučím česky, vy mě naučíte ukrajinsky.

Maminky s dětmi přišly dříve než jsme všichni čekali, a proto jsem dostala miminum instrukcí co a jak a rovnou si sedla do třídy se třema vykulenýma dětma, kteří absolutně nevěděli, co jim říkám. A stejně tak já nevěděla, co říkají mě. Tak jsem jim začala malovat abecedu. Začneme od základu. Děti abecedu zvládly bravurně. Jen to H si pletou. V azbuce H znamená N. Ale to se zmákne. Jak říkám, děti abecedu zvládly. To jen já jsem machrovala a psala písmenka vzhůru nohama na papír a pak jsem napsala Q, S, Z, a J zrcadlově. Naštěstí jsem jim vytiskla přehled abecedy, kde je všechno správně a tamto jsem nenápadně roztrhala a vyhodila.

To nejhorší, co se ti může první den stát je, že ztratíš děti

Abych jim ale tu abecedu mohla vytisknout vyběhla jsem během hodiny do sborovny k počítači. Jenže ten počítač nešel zapnout. Po návratu z dlouhého boje s počítačem, jsem přišla do třídy a děti nikde. Mohla bych začít panikařit, ale rozhodla jsem se, že mi to nepomůže. Tak jsem si sedla a a přemýšlela, že přeci to jsou už teď moje děti a že moje děti se mi vrátí. Vrátily. Vyzvedla je jen jedna holčička z pátý třídy, taky ukrajinka, že jim chtěla ukázat třídu. Pak jsem je ztratila ještě jednou, ale to bylo o přestávce, když me odchytila přátelská paní učitelka, která se se mnou chtěla seznámim a zjistit, jak starý ty děti jsou. Když jsem jí ubezpečila, že ta nejstarší z nich, půjde pravděpodobně k ní do čtvrté třídy a že to má dobrý, že zrovna ona z nich je nejvíc aktivní a rychle se učí, byla spokojená a propustila mě. Blbý je, že děti už byly fuč. Ale přeci jen mě asi mají rádi a vrátily se zas.

Holčičky (8, 10 let) byly naprosto skvělý, povídaly jsme si. Za to, že jsem je naučila latinskou abecedu, ony mě učily azbuku. Naštěstí jsou ale v té latince lepší než já v azbuce. Osmiletý chlapeček potřebuje čas. Taky je moc šikovnej, český slovo kolikrát přečte lépe než ho přečtou holky, ale nechce moc mluvit. Většinu čase je ve svým světě a když může, tak si kreslí Ukrajinskou vlajku. Když jsem se ho zeptala, jestli by si chtěl druhý den zahrát fotbal, řekl, že jo a schoval hlavu do rukou na lavici a přestal se hýbat. Rozhodla jsem se mu dát čas, poplácala ho po zádech (protože jsem nevěděla, co jinýho) a šla zpět na své místo. Až pak se zase pohnul. Podle mě z něj bude architekt. Když jsme chodily po škole, abychom si nakreslili mapu školy, tak udělal takový plánek i se správným značením dveří, oken a schodů, že by za něj na obci mohli bejt rádi.

Cestou domů jsem se cítila hrozně hezky. Nejen, že je poledne, já jsem po obědě a jedu domu a tím mám “padla”, ale i protože najednou i ty děti byly takový veselejší. A to i po dni se mnou. Tak to asi bude dobrý.