Už ani nevím pokolikáté se dívám na hodiny. Za 3 minuty bude jedenáct večer a touto dobou jsem si představovala, že již budu mít editorial napsaný, aby zítra vyšel přesně v domluvený čas. Jenže věci nejdou tak, jak si představujeme. Místo toho tu na mě zírá prázdná stránka. Tedy abych byla úplně korektní, teď tu jsou tyto řádky, které nemají absolutně žádnou vypovídající hodnotu. Občas je těžké, když se snažíte popsat něco, co není již nic víc než abstraktní pocit.
Chtěla jsem vylíčit atmosféru, kterou jsem popisovala již nesčetněkrát ve svých opileckých básničkách cestou domů. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude něco, co někdy nebude. Chtěla jsem vylíčit atmosféru v mém oblíbeném baru před 5 lety. Někdy v jednu ráno. Když se společnost již vyselektovala. Návštěvníci se již dali do skupin neznámých společníků, žilami nám proudila radost a pocit, že není nic než my a ti cizí lidé. A že společně ten večer dokážeme velké věci. Jenže teď se ten pocit zdá být tak vzdálený. Snažím se jej uchopit a nevím jak. A prázdný prostor si tu ze mě dělá šašky. Zkouší mou trpělivost. Ve čtvrt na dvanáct.
S červnem končí měsíce izolace. Pochopitelně to přichází, měsíc setkávání. Nemohli jste snad ani čekat nic jiného. Jenže mě děsí, jaké z toho mám pocity. Absolutně žádné.
Pamatuju si do dnešního dne, že 25. května 2020 se otvíraly bary po první vlně pandemie. 25. května a nemusím si to ani kontrolovat, protože od doby, co to datum vyhlásili jsem si z něj udělala svou modlu a odpočítávala dny. Hned ten den jsem vyrazila s přáteli do našeho oblíbeného baru a byla šťastná. Proč z toho necítím podobné emoce teď, jako tehdy?
Odpověď tuším, ale nechci si ji připustit. Odpověď, která by znamenala, že jsem si na to za těch 9 měsíců zvykla. Lidská přizpůsobivost je skvělá, ale zároveň hrozně zrádná věc. Neměla bych si zvyknout. Není to dobře a cítím, že moje duše strádá.
Chybí mi umění, chybí mi kultura, chybí mi tanec, chybí mi noční hříchy a ranní příběhy. Chybí mi život a neměla bych si zvyknout. A pořád se musím trochu smát ironii, že najednou opustit domov znamená výstup z komfortní zóny. (I tomuto tématu se v červnu budeme věnovat, protože jsem zjistila, že v tom nejsem sama – a jak vidíte, ani vy nejste.)
Pojďme. Nasaďme si ty nejlepší šaty, který křičí, že jsme mladí (ať už nám je kolik chce) a že jsme naživu. Vytáhněte svou nejoblíbenější spolupachatelku či spolupachatele a vezměte ulice útokem. Je čas se opět setkat se světem tam venku.
Setkat se s novými lidmi. Setkat se s novými zážitky. Slzy smíchu, zoufalství, setkat se s dávno ztracenými lidmi, oprášit zapomenuté emoce.
Život se děje, pojďme se s ním potkat.
Byla to dlouhá doba.
