V poslední době mám příliš otazníků. Proto když se mě někdo zeptá, jak se mám a chtěla bych podat nějakou upřímnější odpověď než jen zautomatizované „dobrý, co ty?“ tak ani nebudu vědět, jak se mám.
Ja mi fajn. Ale je mi fajn? Jo, je mi vlastně celkem vážně fajn, ale můžu si dovolit vlastně, aby mi bylo fajn?
Na konci února si jdu normálně koupit špagety, protože prostě miluju obyčejný špagety s kečupem a se sýrem a mohla bych je mít každý den a vlastně bych si nestěžovala i takové období tu bylo. Moje guilty pleasure. Ale jaké bylo moje překvapení, když najdu jen prázdný regál. V lékárně neseženete ani hloupej ibalgin na kocovinu a všichni jsou jak smyslů zbavení. Lidé skupují roušky, které nepotřebují a ty jsou pak nedostatkovým zbožím pro skutečně potřebné. Rouška v hodnotě 200 Kč za 5000 Kč teď není nic neobvyklého. Panika dorazila do Čech.
Ačkoliv jsme původně zamýšleli březen tematicky věnovat konzumu – a že by to s těmi prázdnými regály taky sedělo- přesto si myslím, že bychom měli zůstat u stávajícího poslání a ten měsíc na to, cítit se dobře, si ještě prodloužit. Protože to je jediné, co teď všichni potřebujeme.
Když se budete cítit dobře, bude vám dobře.
A o ničem jiném to vlastně ani není.
Když se budete cítit dobře všechno bude v pořádku. A nepřejeme si to teď tak trochu všichni?
