Když jsem přijela v roce 2010 do Prahy, abych tu studovala Politologii na Karlovce, neměla jsem ani páru o tom, jak se nakupuje v second-handech, outletech, neznala jsem koncept blešáků a nic mi neříkal ani pojem „swap“. Moje nákupní zvyky spočívaly v tom, že jsem naběhla do slev a koupila spoustu hadrů, totálně bez přemýšlení. Jednoduše mi stačilo, že se mi to líbilo, bylo to ve slevě a bylo to trendy (for now….). To, že přesně takové kousky budou příští sezonu k ničemu, protože postrádají jakoukoliv dávku nadčasovosti, mi jaksi v období právě téhle nákupní horečky nedocházelo. Takže za poměrně krátkou dobu jsem měla plnou skříň. A při bydlení na koleji se to naplní velmi rychle. Jakmile se mi hadry začaly cpát do poliček na knihy a vystrkovaly povinnou četbu a učebnice na stolek, uvědomila jsem si, že s tím prostě musí být konec.
Co s nenošenými věcmi? Jasně, hodit to do směsného odpadu by bylo to nejjednodušší. Díky bohu, že jsem nebyla tak blbá, abych to udělala! Naštěstí jsem byla alespoň natolik uvědomělá, abych si našla nejbližší kontejner a nacpala tam věci, které prostě neunosím. Pak jsem měla věci, které mi bylo líto nadobro odevzdat do spárů sběrného kontoše. Co když to někdy přece jen vytáhnu? Nemůžu to nosit alespoň „na doma“? Přece jen, do poličky to ještě nacpu, když se budu snažit… Konejšila jsem se nesmyslnými argumenty a vymýšlela si neustále nové důvody, proč si ten a onen kousek přece jen ponechat. Ve výsledku jsem si v tom bordelu vyhradila alespoň důstojné místo v polici pro své knihy a zápisky, nicméně, skříň pukala stejně jako předtím.
Dalším pozitivním krokem k mému nynějšímu stylu nákupního života byl Erasmus ve Velké Británii. Rozhodla jsem se, že tam pojedu s kufrem plných hadrů, které jsem si vyčlenila jako „na doma“, plus pár nadčasových a dobře kombinovatelných kousků, abych tam měla co nosit a nevypadala jak strašák. Pokud jsem si chtěla koupit něco z Topshopu, New Looku nebo River Islandu, které jsem znala a věděla, musela jsem pro ně uvolnit místo v kufru. Primark mě nikdy nebral, tam jsem věděla, že zbytečně utrácet nebudu. Další nekvalitní „hadry na podlahu“ z tohoto domu módyodpadu jsem si pořizovat nehodlala. Jediné, co tam koupím,, jsou gumičky do vlasů, kalhotky a vlhčené ubrousky. Jó a tehdá jsem si tam koupila ještě deštník, protože prostě počasí v Anglii…Můj plán ve finále vyšel, nosila jsem tam ty svoje “věci na doma”, abych si uvědomila, že jsou nenositelné, nekvalitní a na nic jiného než na leštění zrcadla a utírání nádobí se nehodí. Moc nových kousků jsem si ani nedovezla, protože stýpko do Anglie je žalostně nízké, pokrylo vlastně jen ubytování a cestu tam a zpět. A ceny za oblečení nejsou zas tak bombastisch, jak jsem si myslela. Zpět jsem si dovezla poloprázdný kufr, přičemž polovinu obsahu zabralo nádobí a knihy. Doma na koleji jsem pak koukala do krásně přehledné a nepraskající skříně.
Mimochodem, slyšeli jste už někdy o CPW, tedy cost per wear? Hodnota je definovaná cenou za produkt a počtem nošení. Ve finále tedy tričko od mladého českého návrháře za 2000 Kč, které už máte 3,5 roku a nosíte ho v průměru jednou měsíčně, má nižší CPW než tričko z primarku za 7 EUR, které jste stihli vzít na sebe třikrát, než se rozpadlo. CPW kvalitního trika je necelých 50 Kč (2000/42 nošení), Primark skoro 60 Kč.
Erasmus pobyt mi v tomto směru přinesl další pozitivum. Respektive, to, že jsem tam nechala většinu svých úspor z brigád, nebylo zase tak pozitivní, nicméně, znemožnilo mi to nakupovat si kraviny ve výprodejích.. Kvůli nemoudrému nakupování mi však chyběly položky šatníku, které byly více než nutné. A ty bylo třeba za fér peníz dokoupit. Tehdy na mě někde vyskočil votocvohoz.cz (dnešní vinted.cz), kde jsem zkusila prodat něco ze zbylých nenošených hadrů (ach jo, mě ale tak nebaví, ty věci fotit, postovat a vymýšlet k nim popisky :D). Zároveň jsem si tam našla své chybějící položky. Kromě toho mi Facebook začal jako na zavolanou (ach, ty algoritmy…)nabízet blešáky, bazárky, swapy a podobné akce, kde jsem mohla prodat, koupit oblečení z druhé roky, a dát mu tak nový život. A tak jsem taky začala šít, zkracovat, přešívat oblečení ku obrazu svému.
No a posledním zdrojem inspirace a levného a (celkem) kvalitního a originálního oblečení jsou second-handy. Sekáče, jak jim s oblibou říkám. Samozřejmě jsem už z dětství měla tenhle termín zafixovaný. Věděla jsem, že se tam dá celkem slušně nakoupit za pár peněz. Máma to tehdy přešívala a vyráběla z obyčejných triček trendy fashion kousky, takže tuhle zálibu (nebo vášeň, nebo možná úchylku, do jisté míry) jsem si od ní převzala. Jedna radost je, když najdete super originální položku do svého šatníku, ale dvojnásobná radost je, když objevím kousek, který si ještě upgraduju a povýším na jiný level, alespoň co se stupně originality týče.
Moje láska k sekáčům vzplanula naplno před 4 lety, když jsme byli v New Yorku. Udělala jsem si svoji mapku, kam jsem plánovala zajít a omrknout tamní stav věci. Jsem ráda, že mě tehdá neodradil ani vydatný déšť (díky bohu za to, že jsem si vzala svoji plátěnku a nemusela nakoupené úlovky tahat v papírových taškách). A výsledek? Shopper (M.Kors, 20 $), zavinovací šaty (M. Jacobs, 15 $, jen jsem dala pryč vycpávky a daly se nosit jako šaty, nebo jako moderní přehoz přes oblečení v chladnějších letních dnech, paráda), květované šaty D. von Furstenberg (10 $), něco za pakatel od Guessu, něco od C.Klein a další. Nechala jsem tam 100, max.120 doláčů a měla jsem spoustu kvalitního oblečení z druhé ruky. Tam to byl ráj! V Praze je bohužel sekáčová scéna zatím velmi nepřehledná, téměř nezmapovaná, spousta z nás tápe, co si může dovolit a co ne, jaká jsou pravidla, nebo spíš tipy na chytré nakupování v sekáčích, kde najdeme kvalitní sekáče a kterým se spíše vyhnout, jak se pohybují ceny, zda se jedná o charitativní, výběrové sekáče, nebo jde o sekáče „kvantita nad kvalitou“.
Proto jsem se rozhodla, že se tuto scénu pokusím prozkoumat detailněji a přinesu vám takového průvodce, který snad pomůže zalepit to prázdné místo na fashion mapě. Rubrika „Dýchánky u Madame Sekáč“ bude obsahovat recenze sekáčů, popis nabídky, cen, kvality zboží, přinese tematické inspirace při „tour de sekáč“ a pokusí se i ukázat něco z přetváření sekáčových úlovků.
Mimochodem, slovo dýchánek podle Slovníku spisovného jazyka českého znamená “důvěrné posedění za družného hovoru; pobesedování: společenský, večerní, odpolední, kávový, čajový, literární, hudební…”, což ve virtuální rovině vlastně naše takové posezení bude. Vtipné je, že ve staročeštině slovo “dýchánek” označovalo „hadí kámen rozličných barev, kolem něhož se hadi splétají a na který (prý) společně dýchají“ (dle Dušan Šlosar: Otisky. 2006). Trochu mi to připomíná scénu v kavárně, kdy několik kámošek sedí kolem stolu a klevetí nikoliv nad kamenem, ale nad skleničkou. No, takže tak, fantazii se meze nekladou.
Mimochodem podruhé, v únoru si dáme plesovou tematiku, tak se těště.
