S každým poryvem větru padají poslední listy ze stromů. Vůně tlejícího listí je cítit ve vzduchu a mísí se s lehkým smogem. Změna času s sebou přinesla tmavé dny, které prosvětlují teplá světla z kaváren a restaurací, ze kterých se při otevření dveří line teplo a vůně čerstvé kávy. Všichni se sice tváříme, že nám ten podzimní salát chutná, ale v hlavě se již těšíme na svatomartinskou husu se zelím a knedlíkem, kterou zapijeme pozdním svatomartinským vínem. Listopad zkrátka svými krátkými dny a čekáním na advent přímo vybízí ke snění.
A přesně to tu budeme dělat. Až tento víkend utichnou všechny halloweenské večírky a my dospíme poslední zbytky kocoviny, ponoříme se do prosněných dní a večerů. V klidném, někdy trochu nostalgickém a romantickém opojení se tak pomalu připravíme na adventní oslavy dalšího měsíce.
Snění je velice intimní záležitost.
Je to malinkatý a ošuntělý sešit plný krákých větiček, který si píšeme pro sebe, aby nám je nikdo nevykoukal.
Je to chvíle, kdy jsme sami se sebou. Kdy si přiznáme pravdu a následně ji potlačíme světem nám vlastním.
Je to místo v naší hlavě.
V tom mém má všechno slonovinový nádech, v podpatcích tam nebolí nohy, sladkými třpytkami si sladíme čaj a jsou tam dvě mramorové fontány – z jedné stříká perlivá mattonka a z druhé šampaňské a všichni jsou oděni v haute couture.
Snění je hrozně důležitý. Podobně jako sebeláska. Jen se o něm tak moc nemluví. Ale jen sněním se můžeme odhodlat k činům a jen sněním můžeme změnit svět, protože když si představíme, jak by mohl vypadat, budeme za něj chtít bojovat.
