#fejeton  #měsícodvahy 

Občas mám stále před očima muže v krajkových šatech s lodičkami a s růžovými nehty z fashionweeku, jak odevzdaně sedí vedle své ženy. Vždycky když mne mé pracovní povinnosti postaví do situace, kdy musím zvednut ten telefon, vyřídit nepříjemný email, zkusit dostat klienta tam, kam je to nemožné a nebo když jsem na cestě třeba na akci do obrovského mediálního domu, kde je jen deset lidí, takže mě nikdo nemůže přehlédnout. Přesně tehdy si na něj vzpomenu. Tam, kde se nejvíc soudí kniha podle obalu, on sedí naprosto v klidu a přirozeně. A všem je to úplně jedno. Protože každý je stejně ve svém světě. Ten pán mi zkrátka celé září dodával odvahy, abych celý ten dlouhý měsíc překonala. A že toho nebylo zrovna málo. Zatím jej pasuji na nejdelší měsíc z tohoto roku. Ale dost již o tom, co bylo, ale pojďme k tomu, co má být.  Protože jsem na tom tvrdě pracovala.

Důvod, proč jsem mluvila v úvodu o tom pánovi, je ten že v říjnu je StyleBrunch měsícem odvahy. Jednak protože se blíží dušičky nebo halloween (záleží, co upřednostňujete), protože se dny krátí a protože tu odvahu budeme také všichni setsakramentsky potřebovat. 

Čím jsem starší, tím méně mám odvahy. 

Ještě před pár lety jsem se domlouvala na tom, že půjdu na bungee jumping k osmnáctinám. Bylo to období, kdy jsem psala různý básničky a povídky, které se točily buď kolem mých milostných aférek, myšlenek na revoluci a kritiku společnosti nebo smrt. Mnohdy vše dohromady. Tehdy si troufám říct, že jsem se nebála ničeho. Naopak u hororu jsem relaxovala, protože jsem u něj nemusela moc přemýšlet. Děsivá místa mi přišla inspirativní. A psychopati fascinující. 

Dneska z hororů nemůžu spát, děsivým místům se vyhýbám a z psychopatů už mám konečně dostatečný respekt a už bych si s žádným nic nezačínala. (Doufám teda.) Bojím se rozbalit dopis z úřadů, zvednout telefon majitelce bytu hned na poprvé, aniž bych se předtím musela psychicky připravit, a bojím se už i jezdit metrem. Také se bojím podívat na svůj zůstatek na kartě a někdy se bojím konce měsíce, protože vím, že jsem nestihla to, co jsem měla. Bojím se jít sama k doktorce na prohlídku a mám fóbii z injekcí. 

A to jsem si jako dítě myslela, že až budu starší, nebudu se ničeho bát. Že dospěláci jsou dostatečně chytří na to, aby se něčeho báli. A zodpovědní jsou taky. 

Tak nevím, zda-li se u mě ta dospělost ještě nedostavila nebo dělám něco špatně. 

Ale každý den překonávám pomyslné překážky a milníky. Každý den ráno sbírám novou odvahu do věcí, kterých jsem se ještě předtím děsila. Už jsem jela i zase metrem! A hlavně mám odvahu budovat nové věci, projekty a zkoušet se probojovat tam, kam chci.

Proto se v říjnu na to všechno zaměříme. Přiznáme si své strašáky, podělíme se o to, jak je překonat. Podělíme se o hororové příběhy a to vše prolneme trochu designem. Jelikož září je díky všem možným fashion weekům měsícem módy, říjen je zase měsícem designu. V Praze i v Brně. 

Když jsme u těch novinek, tak se vám zde tento měsíc představí i nové redaktorky, které na to jistě také budou potřebovat dost odvahy. Některé půjdou rovnou i do terénu, protože StyleBrunch už se nebude orientovat jen na Prahu ale posvítíme si i na Brno. Jak říkám, odvahy to chce dost a doufám, že nám ji dodáte i vy! A my vám zase propůjčíme trochu na oplátku též.