Krásný den matek všem maminkám!
“Teď v tobě hrozně vidím tvojí mamku.” směje se přítel. A takové chvíle tu máme docela často. Když se vrátím od mamky nebo s ní telefonuju a přítel to neví, stejně to pozná, vždycky od ní chytím to chování a způsob smíchu. Jako kdyby mamka byla nějaký druh alkoholu, který je na mě poznat. I když jsem někdy ve 14ti byla odhodaná rozhodně nebýt jako moje máma. Taková ta vzpoura proti rodičům, znáte to. Oni to dělali špatně a vy víte všechno nejlíp. Pak šest nebo sedm let později jste jejich trochu jiný kopie. Všechny takový ty věci, co vás kdy iritovaly. Ty písničky, co pořád pouštěla, to jak jednou začas vždycky přestavovala nábytek, ty obličeje, co dělala na nás s tátou, když sme něco provedli. To všechno, co teď dělám taky až se musím smát. A jsem moc vděčná za to, jakou mámou mi byla, že vždycky uměla udělat domov domovem. Vždycky dokázala z ošklivýho nebo starýho místa udělat útulnej pokoj a to teda byla věc, kterou jsem obdivovala vždycky i v tý pubertě.
Takový to “jsi jako tvoje matka” není spojováno zrovna s pěknejma věcma. Většinou to lidi používaj v ně příliš hezkým kontextu. Ale nemůžu si pomoct, jsou to prostě ty malý věci, co pochytáme v dětstí a co pak praktikujeme jako dospělí. A jestli to znamená, že mám být jako moje máma, tak je to dobře, protože moje máma je super. Já jsem super. Všichni jsme super.
Tak třeba aniž bych to věděla, jsem fascinovaná stejnými městy, jako byla vždycky moje maminka. Dobře, tak tu francouzskou kulturu mi trošičku maminka podsouvala filmy, módou, kořením a vůněmi. Takže není divu, že v tom pokračuju. Ale i obdiv k Petrohradu a jiným městům. Vždycky si myslím, že si najdu nějakou novou destinaci, abych pak jen zjistila, že maminka ji má ráda delší dobu.
Vždycky schovávala malý připomínky z výletů. Účtenky za kafe, razítka, pohledy, ubrousky s logem restaurace, cukříky. Dělám to samý. Lepím si do diáře účtenky, ubrousky, programy divadel, vstupenky, nármaky z akcí jako takový hezký suvenýry.
Posedlost kancelářskými a výtvarnými potřebami. Nikdy není dost zvýrazňovačů, lepíků, desek, tužek, pastelek, vodovek, sešítků, skicáků,… uh nenuťte mě pokračovat.
Způsob hádky. Tohle naštěstí můj přítel neví, jinak by to určitě vytáhl. Ale vždycky když se dostaneme do hádky probudí se ve mě moje máma. (Teda když zrovna nechytnu hysterák kvůli blbosti, mluvím teď o skutečných hádkách) Začnu zcela racionálně a s klidem (možná občas trochu pasivně agresivně) vysvětlovat svůj pohled na věc. Něco, co mě vždycky u mámy rozčilovalo. Ups, jsem to samý.
Hrozně ráda jdu naslepo do nějakého podniku a objevuju tak nová místa, ze kterých jsem většinou nadšená. Hroší je, že se mi to kloubí s nějakým šestým smyslem na luxusní podniky, takže většinou mám jen na polívku, ale i to mě maminka učila, že stačí!
Čím vy jste jako vaše maminky?
