02.05.2019

Byla pozdní snídaně, první máj, polední máj, byl lásky čas….

Uvažuju jestli jsem vůbec někdy nějaký svátek ignorovala usilovněji než první máj. Když nepočítáme Valentýna, ale to není svátek. Možná Vánoce, ten rok, kdy jsem neslavila Vánoce, ale to bylo jen jeden rok. První máj se mi dařilo ignorovat dlouhá léta. Tak zaprvý, ačkoliv to všichni berou jako první máj, ofiko je to prostě jen svátek práce, a proto se nepracuje. Což je dost pokrytecký, protože svátek práce je pozůstatek starého systému, který všichni tak hrozně odsuzujeme, ale protože se ten den nešlo do práce, tak jsme si ho nechali. Ale jinak socialismus hrozně odsuzujeme a pryč se vším, co by jej mohlo přípomínat (R.I.P. rudý karafiáty).

Ale nebojte, poslední dobou jsem tak hrozně sluníčková, že když koukám na starý fotky, tak se nepoznávám. I když asi ne příliš drasticky, furt vínem zalévám sarkasmus a ani toho realistu ze sebe nevymlátim. Spíš od doby, co žiju ve svým a je to všechno na mě, tak jsem začala tradice hrozně prožívat. Takový ty starý krásný český tradice. Ať jsou to Vánoce, Velikonoce nebo cokoliv vzbudí se ve mě (na několik hodin během těch nekolika dní) taková ta hospodyňka. 

Blbý teda je, že na prvního máje už je fakt těžký najít rozkvetlou třešeň. Všechny vykvetly a odkvetly během dubna. A tak nutím přítele mě líbat preventivně už v tom dubnu a v květnu se spokojím jen s pusou pod opadanou třešní. (Nechci nic podcenit.)

Každopádně není to jen ten jeden den, kdy by se měla slavit láska. Protože pak hned týden nebo dva na to je den matek a maminky ty jsou přeci ztělesnění lásky, ne?

Ačkoliv poté, co jsem se vopravdicky zamilovala se můj pohled na hodně věcí změnil, přesto si pořád stojím za tím, že láska je jen takový uhlazenější, líbivější a básničtější označení pro masochistickou závislot. Buhví jestli si celý to slovo “láska” nevymyslel Mácha. Kdo ví? 

Moje maminka se se mnou dost často hádá na toto téma. A asi je trošku nešťastná z toho, že si tu masochistickou závislost nechci nechat vymluvit, a možná si říká, jestli je to její chyba, že si to myslím. Já vím, že určitě není. Moje maminka je totiž příkladem toho největšího láskofila. Ne, že by nějak holdovala mužům jako já, ale má představu tý osudový a silný lásky, která přijde z ničeho nic a převrátí člověku život naruby a kvůli ní lidi přejdou pěšky, v poušti, bez vody i tisíc mil. 
“Mamí, a když jsi zamilovaná, nechceš s tím člověkem být každou minutu a pokaždý když se vzdálí je ti po něm smutno?” ptám se jí, když opět narazíme na toto téma. 
“Samozřejmě, že jo…” 
“Vidíš, závislost.”
“A nebolí ta láska hrozně moc? Když se třeba pohádáte nebolí tě to víc než když se pohádáš s někým jiným nebo nedej bože, když se trápíš jestli je všechno v pořádku nebo co já vim? Nebolí to mnohem víc, ale i přes to do toho jdeš?” 

“No jo, ale to neni…”
“Vidíš masochismus. Láska je prostě jen masochistická závislost.” 
(malá ukázka toho, že hádat se se mnou je frustrující)

Ale ačkoliv jsem si dřív myslela, že jsem dost chytrá na to, abych se pouštěla do něčeho, co je jen masochistickou závislostí. A že s tím nikdy nezačnu, že nejsem masochista. Tak musím připustit, že bohužel, posledních pár let jsem závislá a jsem masochista, ale zatím je to hezký. A jen díky tomu se můžu i stylebrunch převléknout do lásky alespoň na ten květen, i když ne jen na květen samozřejmě.