Probudila jsem se do dne, kdy je největší událostí to, že se řeší vejce. “V neděli večer porazila fotografie vejce, oranžového a lehce kropenatého, oznámení Kylie Jenner o narození dítěte,…” “Je vejce pokryto diamanty? Má vejce svůj vlastní kanál na youtube, o kterém jste neslyšeli? Drží vejce nějaká sexy celebrita? Nikoliv. Je to jen vejce.” Takový věci se prostě dějou a já nechápu proč a jak. Prostě to tak je a nechme to být. Vejce vítězí. Znáte ten vtip. Bylo dřív vejce nebo Kylie Jenner?
Některý věci prostě plynou a nestojí za to se v nich příliš hrabat. Co ale mám dneska chuť si přetřást je takový ten koncept tý cool nebo v pohodě holky. Protože ačkoliv o tom nepsali (možná) v New York Times, někdy během posledních 5ti let se z toho stalo něco žádoucího a přitažlivého. Znáte to, takovej ten typ holky, co je se všim naprosto v pohodě, unáší se proudem, kterej jí zavede na zajímavý místa,… Někdo pro koho je život prostě jednoduchej, protože nic tak neřeší. Holky chtějí být jako ony, kluci s nimi chtějí být. O tom je celej tenhle koncept. A přesně to mi přijde jako největší nesmysl, protože být takovou holkou je pěkně na houby a život neni jenom med.
Takže, kdy to všechno začalo? Ten moment zhruba před třemi lety, kdy mi došlo, že vlastně se točím v kruhu, kdy se mění jen lidi a jejich jména. Opakují se scénáře a to jen proto, že jsem se někde v nitru rozhodla být ta “cool” holka, která po sobě nechá jen všechno sklouznout.
Můžu to vyčíst svojí babičce, co mi vyprávěla o prababičce stylem, že ta ženská musela být nejšťastnější člověk jen proto, že se ničím nestresovala, nic moc neřešila, na nikoho se nevázala a měla tak krásnou pleť i v sedmdesáti.
A nebo to můžu vyčíst kamarádovi, který mi v barovém opojení a v kouřovém oparu řekl, že na mě hrozně obdivuje to, jak jsem v klidu a že jsem taková nezávislá.
Ujasněme si, není to tak, že bych se celá ta léta snažila být někým, kým nejsem. Vlastně od puberty jsem začala být vcelku uvolněná a stalo se pro mě příliš namáhavé někomu říct, že mě to štve nebo ať mi jde z očí. Prostě bylo vždycky mnohem snažší odějít pryč. Naučila jsem se zůstat v pohodě, v klidu a nad věcí. Nikdy jsem nechtěla být za tu náladovou holku ze základky. Jójo, ty všechny krásné šrámy, co na nás zanechá školský systém. Jenže jak už mi táhlo na dvacet, začala jsem si uvědomovat, že vlastně ty komplimenty, jak jsem hrozně nad věcí a v klidu už vůbec nejsou o mě a že mě to už trochu vytáčí. A už se začnu dostávat k tomu, proč. Jen si pojďme přehrát ještě pár flashbacků, aby jste se mi mohli pořádně dostat do hlavy.
Sedím na matraci na zemi v bytě muže, který je o téměř deset let starší než já a panuje mezi námi hodně silná a zajímavá – možná sexuální možná i vyšší (ale spíš sexuální) – energie. Taková ta, jak člověka dokáže úplně strhnout a vyhodit z rovnováhy. Úplně každýho včetně mě. Sedím na tý matraci a jsem nanejvíš frustrovaná. Co to kruci je? Proč se posledních několik měsíců nedokážu zabývat ničím jiným než tím mužem? Sedím tam, snažím se nenuceně vypadat tak nejlíp jak dovedu s čímž se pojí i vcelku nepohodlný posed. Právě mi dal pusu na koleno a já se snažila zůstat v pohodě. Dát mu najevo, že jsem nad věcí. Řekla jsem mu něco hroznýho. Urazila ho během vcelku příjemný chvilky. Ze srandy. “Tebe když člověk nezná…” směje se naštěstí. A já mám šanci, mám šanci vyjít ze svý komfortnosti a říct mu, že vlastně mám emoce! Haló emoce, tady jsme. “To víš, občas jsem zlá na lidi, který….” který mám ráda…. mám ráda… ráda “…který jsou sympatický.” usměje se. Nechávám to být.
A rok později, scházím se s jiným mužem, kterého mám fakt ráda. Už mi to došlo a tak si každý večer dopřávám melodramatické posezení s vínem a cigaretou na balkóně a za tónů francouzských chansonů se opíjím do neštěstí. Tehdy však změna plánů, jsem na Stalinu s pár lidma a opíjím se do neštěstí. “…heleď a to mu nevadí, že jsi tu s náma? To tě takhle nechá?” ptá se kamarád. “No.. jo my nejsme takovej ten vyhrocenej pár..” nebo pár vůbec “..víš mi si dáváme volnost, on si dělá, co chce a já si dělám, co chci.” usmívám se. “Tyjo to je dobrý. To se mi na tobě hrozně líbí. Umíš ty vůbec žárlit?” směje se. “No tak víšco, já vím jakou mám hodnotu a jestli ji ten druhej nevidí nebo jestli si myslí, že někde pořídí líp, tak ať. Proč bych se stresovala tím, co ten druhej, když já se mám ráda a to je hlavní.” řekla jsem. A možná bych tomu ještě dřív věřila, jenže už dávno nevěřím těm nejracionálnějším odůvodněním, protože emoce se mnou cloumaj víc, než bych si přála.
Půl roku na to ležím v posteli vedle muže, kterého miluju a vím to. Řekla jsem mu, že jestli mě nemá rád, tak už se s ním nechci trápit. On má odejít. Já nechci. Ačkoliv by to bylo příhodný. Nejde to. A tak mu řeknu všechno, co cítím a jak jsem to kdy cítila. Diví se. Moje ego neposlouchám, mám emoce, nejsem v pohodě. Poprvý v životě nejsem v pohodě a říkám to cizímu člověku. Nebrečím, ale neodpustím si občas ironickou poznámku. Říkám pravdu a ta neni v pohodě. “Kámoši mi říkali, že se tohle stane, ale ty jsi vždycky byla tak nad věcí. Jak jsem to měl poznat?” Říká nešťastně. “Já vím, já prostě neuměla nic jinýho.”
Přičteme-li pak další půl rok. Sedíme s již mým přítelem na afterparty konzertu našeho kamaráda. Přítel se s ním docela sblížil, jelikož mají podobné zájmy a všechno je růžový. “Tvůj kámoš říkal, že je rád, že jsi si našla takovýho fajn kluka jako jsem já.” směje se přítel. “Jo a prej jsi ta nejlepší holka se kterou jen tak něco neotřásne, zná tě vůbec?”
Takže ano. Konept “cool girl” neboli takovej ten typ holky, co je se všim naprosto v pohodě a unáší se proudem, je nesmysl a totální kravina. Prostě občas je nesmyslný v tý roli zůstávat, pokud se věc má jinak. Nebo nedej bože se snažit jí být či dokonce vůbec chtít být takovou holkou.
Protože lidi pak občas můžou zapomenout, že máte emoce.
Protože jak to můžou vědět, když žádný ani neukážete, žejo.
A nemusí jít jenom o milostný vztahy, kdy nejste schopni tomu druhýmu ukázat víc náklonosti, aby to neotřáslo s vaším egem a celou tou iluzí, ve které žijete. Občas taky lidi neví ani, co vás zraňuje a tak talčí dál a dál a někdy to může být sakra bolestivý na místech, který ani nevíte, že máte. Ale jak můžou vědět, co už je příliš. Víte, takový to, když konečně po x letech řeknete pravdu a vaši blízcí jen sedí, koukaj a říkaj, že vás vlastně vůbec neznaj. A život je pak komplikovanější každým přibývajícím dnem. Zůstat cool v práci ať už jste v řídící pozici nebo jako řadový voják, prostě to nejde.
V mém druhém zaměstnání vůbec byla situace, kdy se jedna kolegyně z týmu rozčilovala, že nebude sedět, tam kde jí to přidělili, že chce sedět vlastně úplně jinde, protože tam tak má výhled na muže z druhého oddělení se kterým ne tak tajně flirtuje. Přišlo mi to v tu chvíli celý ujetý a šílený, protože, ježíš, dělat drama kvůli židli? Tak jsem řekla, že já si vyměním svoje místo, kde mám extra bonus prostoru na moje dlouhý nohy s druhým kolegou a celý to přestavíme tak, že budu sedět teda vedle šéfa a ukončíme tak to trapný drama. A tak jsem tam trávila dny tak, že jsem se okopávala s kolegou, protože mi chybělo to místo na nohy, a občas znejistěla vedle šéfa. Jenže ono takový drama je prostě důležitý i když je kvůli místu s výhledem na pěkný chlapy. Možná tím spíš když je s výhedem na pěkný chlapy.
Tolikrát jsem byla nešťastná, naštvaná a nikdo to nevěděl. Uměla jsem se pouze vypořádat zcela nenápadně s lidmi, co mi vadili. Takový můj šestý smysl jak dát najevo člověku, co si o něm myslím a nedělat přitom drama. Možná až sedmý smysl, protože šestý bude definitivně dar poznat tu nejluxusnější restauraci nebo podnik i tam, kde jsem v životě nebyla.
Každpádně i takovýhle vypořádávání bylo hrozně vyčerpávající ve finále. A myslím, že v mnohých situacích by se mi ulevilo mnohem dřív, když bych řekla jen “Víš co Sašo? Jdi do prdele.”
A tak jsem tady dneska já, je mi dva a dvacet a nejsem v klidu. Ačkoliv by si to můj přítel definitivně přál. Když něco cítím, mám potřebu to říct nahlas. Musím to říct nahlas. Sice neznám úplnej balanc v jakých situacích, co říci nahlas, ale cítím, že jej už někde blízko najdu. A možná se o něj i podělím. Nebo ne, protože je to dost možná jedna z těch individuálností na které si každý musí přijít sám. Ale být nad věcí, v pohodě, to nechte osmdesátkovým nebo devadesátkovým filmům. Dík.
