Sedím v kavárně, před sebou horké matcha latté a můj věrný černý Moleskine. Je prosinec, čas bilancování. Čas, kdy se ohlížíme za uplynulým rokem a hodnotíme, co se povedlo a co ne. A já se rozhodla být upřímná – k sobě i k vám.
Tento rok (jako každý jiný) byl mimo jiné i rokem chyb. Jsou chyby, které se učíme přijímat od dětství. Bohužel školní systém nás dříve spíš učil, že chyba je špatná. Chyba = špatná známka a s tím spojené zpytování svědomí. Neučili jsme se vnímat chyby jako něco, co nás má jen upozornit na nějaký problém nebo dokonce nás něco naučit. V momentě, kdy jsem několik let zpátky byla na pokraji absolutního vyhoření a musela jsem opustit nablýskaný svět diamantů, šperků a luxusního zboží a pro zachování svého mentálního zdraví jsem šla do školství, učit ukrajinské děti česky. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, které vzešlo z mnoha chyb, které jsem mohl více či méně ovlivnit, ale prostě se staly. Z tehdejšího rozhodnutí žiju dodnes a ty chyby vlastně oslavuji. Jsou to chyby, které nás posouvají. Dovolte mi se s vámi o některé mé letošní podělit.
Chyby, které jsem tento rok udělala
Kočičí chlupy na černém kabátu (vždycky, když spěchám na schůzku)
Ranní vstávání přeložené na „ještě pět minut“ po sté
Devět let poezie zamčené v šuplíku
Dokonalost zabíjející kreativitu
Příliš mnoho ano, kde mělo být ne
Strach z vlastního hlasu
Mlčení, kde byly potřeba slova
Fungování a práce tzv. na doraz
Přátelství udržovaná ze setrvačnosti
Zavřené oči před věcmi, které žádaly pozornost
Příliš mnoho Starbucks matchy na úkor domácího rozpočtu
Odkládání nepříjemného až za horizont zítřka
Strach ze zvonícího telefonu
Útěk před konfrontací do bezpečí ticha
Zavřené dveře tam, kde měly zůstat otevřené
Zapomenuté rukavice v kavárnách po celé Praze
Ignorování jasných signálů mého těla na syntetické materiály
Nečekané dary
Když se teď dívám na tento seznam, vidím v něm zvláštní poezii všedního dne. Ty velké chyby vedle těch malých, závažná selhání vedle úsměvných momentů. Jako by život sám chtěl připomenout, že není třeba brát se příliš vážně.
Možná právě v tom je ta krása – v té směsici velkých dramat a malých komedií. V tom, jak se například moje devítiletá básnická blokáda nakonec prolomila právě v momentě, kdy jsem seděla v tom samém Starbucks, kde jsem opět neutratila „pouze“ za jednu matchu.
Nebo jak mi moje tendence schovávat se před konfrontacemi paradoxně pomohla najít nové způsoby komunikace. A ty kočičí chlupy na černém kabátě? Možná jsou jen připomínkou, že i v té největší snaze o dokonalost je důležité zůstat lidský.
Sedím tedy nad svým (ano, opět Starbucks) matcha latté a uvědomuji si – naše chyby jsou jako jednotlivé stehy na tapiserii života. Některé jsou křivé, některé možná až příliš utažené, jiné naopak povolené. Ale společně vytvářejí vzor, který je jedinečně náš.
Jsme jako ty staré vinohradské domy – majestátní zvenčí, ale uvnitř plné příběhů, nedokonalostí a života. A možná právě v tom je to kouzlo – v té směsici velkých rozhodnutí a malých každodenních přešlapů, vážných zamyšlení a úsměvných momentů.
Jak zpívá Leonard Cohen: „There is a crack in everything, that’s how the light gets in.“ A tak možná všechny ty věci, za které si nadávám ve chvíli kdy se dějí, jsou součástí cesty, která mě paradoxně vede přesně tam, kde mám být.
