Po prvních pár náznaků sněhu sedím za sklem své oblíbené kavárny a objímám hrnek horké čokolády. Jak jsem v nedávné době zjistila, pokud žijete online, tedy ať už tím, že pravidelně házíte super umělecký selfíčka na instagram a nebo tím, že píšete blog, či se věnujete nějaké obdobné aktivitě, musíte chodit do kaváren. Protože to blogerky prostě dělaj. Choděj do kaváren, fotí si oblečení a každej lak na nehty, co mají doma, zaprodávají svá jména kampaním a vlastně parazitují na celé společnosti. Protože neřeknou o nic víc než Vogue nebo Elle.
Takže vlastně stejně tak jsem v nedávné době zjistila že být blogerka je trapný. A nejtrapnější na tom je, že 4. prosince to bude už 8 let, co si uzurpuju kousky internetu. Ačkoliv každým rokem to vše zraje jako víno, je to tak. Ale problém je, že už je to trapný. Takže vlastně to, že tu sedím s horkou čokoládou, koukám ven a v hlavě si sumíruji článek, který později přepíši a vpustím jej žít svůj vlastní život na internet, není nic, čím bych se měla chlubit. Rozhodně ne na veřejnosti. Blbý je, že s tím ale asi vůbec nic nenadělám. 8 let je dlouhá doba a zvyk je železná košile, nebo tak nějak.
Prosinec je pro mě měsíc, který prosním. Prosním jej přemítání nad tím, co bylo a nad tím, co bude. Je to dané tím, že je spjatý jak s tím, že jsem si založila blog (tehdy pj-web.blog.cz, je to fakt prča) tím, že mám narozeniny, jsou Vánoce a po nich nový začátek v podobě nového roku.
Je důležité si pro budoucnost zabalit minulost, nějak ji hezky zavázat saténovou mašlí libovolné barvy, dát ji někam na poličku a nechat být. Na to je ale důležité si vše zpracovat.
Nechť je tedy StyleBrunch tento měsíc věnován jakési vzpomínce na to, co bylo. A věřte mi, že to nudné nebude.
