Vždycky jednou za čas strošku vylezu ze své ulity a podívám se mimo své obzory. Tedy na nové blogy, instagramové profily,… A jsem v šoku z toho, jak nás zaplavila vlna wellness/fitness. Všude jsou smoothie, posilovny, šťávy, salaterie. Když se s někým bavíte a konverzace se stočí k jídlu, téměř každý má nějaku speciální dietu – sugar-free, gluten-free, vegan, paleo, fruitarián, výhýbání určitému druhu potravin. (Něco, co by bylo ještě před 10ti lety tabu je teď děsně cool.)
Jak ale můžeme poznat tu míru, kdy je něco relativně zdravého v posedlost a v nejhorším případě až i nemoc.
Ačkoliv celý tento zdravý životní styl má jistě dobré úmysly, nic se nesmí přehánět.
Sama se snažím stravovat eticky a tak, jak mi přijde rozumné, ale zároveň jsem hříšný labužník. Miluju dobré víno s dobrým kvalitním sýrem a pancettou nebo jinou šunkou. Samozřejmě bych byla hloupá, kdybych v dnešní době zavírala oči před tím, co se děje. Nepodporuji zvířecí koncentráky a mléčný průmysl mi přijde také od základu špatný. Přesto veganství je na můj vkus příliš extrémní řešení a rozumím tomu, když ve spoustě lidech vyvolává negativní emoce a rozpoutává tak vášnivé debaty. Dlouho jsem bloudila mezi extrémy. Měsíc jsme s přítelem žili po vegansku a našli rovnováhu. Nekupujeme maso, vajíčka ani mléko z velkých řetězů, ale nýbrž od mikrofarem, kde máme jistotu. Která je sice obtížně získatelná, ale jde to. Samozřejmě to znamená, že ale maso nebo vajíčka nemáme tak často, jelikož dostupnost tohoto zboží už není 24/7 a stejně tak ne vždy, ale občas je cena taky vyšší. Ale o tom, bych se ráda rozpovídala jindy.
Svůj způsob stravování již považuji za vyvážený, převažje u nás vegansko- vegetariánská strava, spíše zdravější. Ačkoliv by to někdy mohlo být lepší, nemám potřebu uchylovat se k dalším omezením.
Nikdo nemá patent na pravdu, jednou řeknou, že tahle potravina je nejlepší a po několika letech přijdou na to, že to taková sláva není, pak jí znovuobjeví a tak pořád dokola.
A jsem unavená z lidí, co si očividně daný patent na pravdu koupili za dvacku na internetu, takže jakmile nesleduješ nejnovější zdravé trendy ve stravování, končíš.
Stěžovala jsem si s svému kamarádovi s nímž sdílím své lahůdkářství. “Orthorexie.” řekl. “ Cože?” neměla jsem vůbec ponětí o čem mluví. “Orthorexie je svým porucha, kdy se člověk extrémně upíná na zdravou stravu, takže když to poruší cítí se hrozně.” Jsem si naprosto jistá, že to není můj problém, ale když nad tím tak přemýšlím je to něco, o čem se nemluví a společnost tomu jde dot na ruku.
Tak jak jsme se dostali do tohoto bodu? Proč je naše společnost tak posedlá zdravím, až to především u některých žen přechází v nemoc?
Fakt, že se zdraví stává neoddělitelnou součástí převážně mladých lidí, je samozřejmě dobré znamení, ale musíme vzít v potaz i riziko toho, že někdy už je to prostě moc.
Narazila jsem na blog jedné holčiny, co se „vyléčila“ z anorexie a začala se stravovat zdravěji. Čím více jsem ale přečetla článků, přišlo mi, že spíše nahradila jednu poruchu za druhou. Obsesi vytloukla obsesí. Když to zjednoduším, anorexie je nemoc, kdy se člověk cítí špatně za to, že vůbec něco jedl, orthorexie zase, když se cítí špatně, když si dá něco nezdravého.
A lidi té holčině tleskali, fandili a záviděli jí její zdravý jídelníček. O to víc, vám může přijít divný a komický můj nesouhlas.
Jakmile se člověk cítí špatně za něco, co snědl (pokud to není zrovna jeho expartner), je to na pováženou.
Nejdůležitější je zůstat v kontaktu se svým tělem. Děláme, co si myslíme, že je pro něj nejlepší a přitom jej navýsost ignorujeme. Naše tělo si samo řekne, co potřebuje a pak je hloupost se za to trestat.
(Zase pozor, vaše tělo ten kokain pravděpodobně nepotřebuje.)
