Je neděle ráno. Probouzím se a dívám se na telefon, abych zjistila, kolik je hodin. Místo toho vidím někonečnou řadu upozornění a zpráv. Nemám to ráda. Ještě jsem se nedostala ani z postele a onlline sociální život mě už tlačí do úzkostí.
Není to, že bych byla teda nějak extra populární. Většina upozornění jsou emaily z eshopů, které mi připomínají, abych dokončila nákup těch milionů kousků, které jsem si dala do košíku během nákupní horečky vymykající se mému bankovnímu limitu. I tak však zůstává hromada zpráv od přátel, rodiny, známých a z různých skupinových chatů.
Je hrozně moc meme na to, jaký je to pocit, když vás ten jeden kámoš ignoruje. Ta modrá fajfka na whatsappu, která říká že zpráva byla přečtená nebo ten obličejíček na messengeru, který vypovídá o tom, že zprávy byla jen prachsprostě odignorována. Takže vítejte v době, kdy digitální detox je velká věc, píšeme si o každé blbosti a zároveň od každého hned očekáváme odpovědět. 21. století je hra o tom, kdo nezešílí jako první. Jak se máme odprostit od veškerých notifikací, když nás někdo nutně potřebuje nebo se cítí špatně, že je odignorovaný?
Rok od roku se stáváme závislejšími na našich mobilních telefonech a rok od roku začíná být víc a víc lidí úzkostlivějších. A rok od roku pošleme více a více zpráv. Kolik stovek jen přes den s naší nejlepší kámoškou? Pracovní emaily chodí i v sobotu ráno, messenger se hlásí o slovo a DM na instagramu s něajkým meme očekává okamžitou odpověď. “Hahaha přesně…” odepisuji s kamenou tváří a plním povinné úkoly virtuálního přítele.
Proč si neumíme připustit, rozdíl mezi skutečnou konverzací tváří v tvář a tou na mobilní obrazovce a že odpověď může počkat do druhého dne? Nebo alespoň pár hodin.
S příchodem chytrých telefonů se ve mne zrodila nová nenávist k lidem, co během skutečného rozhovoru, kdy sedíme v kavárně nebo na lavičce nebo se procházíme, jsou schopni zárověň vést další konverzace na mobilu s jinými lidmi. Už mi to jeden čas dělala i vlastní máma. Přes to se nikdy nedostanu.
Samozřejmě, že občas jedu tramvají, koukám se na nudný film a nebo někde čekám a v tu chvíli zatoužím po špetce online lehké konverzace. Nebo se zrovna naprosto ztrapním v davu lidí nebo nedejbože potkám někoho, koho nechci. Pak píšu SOS svým přátelům. Ale nemůžu být naštvaná, když nedostanu odpověď hned a stejně tak, to nikdo nechtějte po mě.
Neodepisovat je ok.