Víte, jaký je nejdůležitější vztah?
Bylo ráno, brzo ráno. 9 hodin. Příliš brzo ráno na to, aby se mi chtělo vstávat a komunikovat s okolním světem. Ležela jsem zapadlá mezi dvěma polštáři a byla to ta nejpohodlnější věc na světě v tuto chvíli. V tom zazvonil telefon. Žádný budík, ale někdo fakt volal. Bylo zvláštní slušet ten zvuk. Obzvlášť takhle po ránu.
Volala známá, kterou jsem naposledy viděla tři roky zpátky. Ten večer, kdy jsme se viděli naposledy je zmíněn i ve článku zde. Tehdy to skončilo tak, že se jí ztratila společnost z parketu a šla za mnou. A byla naštvaná, že já se s někým bavím. Řekla mi, že nejsem správná kamarádka a odešla. Od té doby jsme se neviděli. Možná měla pravdu. Každý vlastníme nějakej kus svojí vlastní pravdy a mnohdy je marné někomu ten kus vyvracet. Proto mne velice zmátlo, když po několika letech vidím, že volá. Čekala jsem, že se bude chtít sejít, že bude chtít jít někam „kde to žije“ jak vždycky říkala. Že bude nadávat zase na nějakýho blba s tím, že musíme někam vyrazit, aby se mohla seznámit s nějakým menším volem. A já se vymluvím, že nemůžu, že mám rýmu.
Telefon stále zvonil a ja jej konečně zvedla, čímž jsem utišila to zoufale volání.
„Ahoooj PJJJ“
„Ahoj, co to?“
„Jak se máš? Tyjo dlouho jsme se neviděli.“
„Jo no už to bude pár let myslím. Mám se fajn, co ty?“
„Super. Super. Neuvěříš co se mi stalo.“
Je divný, že o tom, že se rozešla s nějakým volem mluví tak nadšeně. Až nechutně nadšeně. To mi po ránu chybělo.
„Co?“
„Budu se vdávat. Beru si Honzu!“
„Teda!“
„Joo. A tímto jsi zvaná na svatbu. Přijdeš viď?“
Ups. Výmluva jasně.
„Víš já bych ráda, ale já mám teď hroznou rýmu.“
Začala se smát a mě došlo jakou blbost jsem řekla.
„Klasická ty. Vždyť je to až v srpnu zmatkáři. Tak přijdeš?“
„Joo? Jo asi jo.“
Prosím, kdyby mne chtěl kdokoliv z vás i co neznám zvát na svatbu nevolejte mi to. A ne v 9 ráno. Já myslela, že na svatby se rozesílaj pozvánky a ne, že se telefonuje.
Minulý týden mi volala opět. Byla jsem v tramvaji, venku byla bouřka a já tomu plechovýmu stroji napojeného na elektrické vedení prostě nevěřila.
„Ahojky, tak jak? Můžeme s tebou tedy počítat?“
„Heleď a nebude vadit, že neznám ani ženicha?“
„Ale prosimtě od toho svatby jsou. Aby se všichni seznámili. A taky o šatech. Mám krásný šaty. Počkej až je uvidíš. Tak počítám s tebou. 31. Je to v pohodě?“
„Asi jo.“
Z nějakého důvodu ve mne celá situace evokovala vzpomínku na ten díl sexu ve městě, kde Carrie všem rozeslala svatební oznámení, kde si bere sama sebe a že dárky ať jí vyberou u Manola. Viděla bych to podobně.
Jednou jsem v nějakém bazaru viděla staré Chanel svatební šaty. Byly nádherný. Hned jsem si domýšlela příběh ženy, která se rozhodla takovéto šaty prodat. Škoda že moje finanční situace mi nedovoluje kupovat si cizí svatební šaty ani na svatbu mne se mnou.
Ale celá ta myšlenka ze sexu ve městě je pro nás všechny sakra důležitá lekce.
Ze všeho nejvíc je důležité vdát se sama za sebe.
Mám kamarádku, co má za sebou pár neúspěšných vztahů a po pár zmařených pokusech vrhout se do dalšího došla k závěru, že nejprve se musí srovnat sama se sebou. Až se srovná a dostane se do fáze, kdy by se za sebe i provdala, může zkusit vydržet s ostatními.
Představuji vám model z podzimní kolekce 2017 báječného italského a moc pěkného návrháře, kterého můžete znát z jeho spoluprací se značkou MAC – Giambattista Valli.
 |
| Chanel Couture – spring 2017 |
