Horké srpnové slunce již zapadá za les a v jeho paprscích lze vidět poletovat zrníčka prachu. Ležím na prosklené verandě na chatě a snažím se dát dohromady myšlenky, které mi ale mnohdy přeruší sousedé, hýkající na sebe. Již druhým dnem začínám nabírat podezření, že se jedná o starý upírský pár, protože vychází vždycky až za stmívání. Ale pokaždé se ujistím, že se jedná o mylnou představu protože za a) upíři nestárnou a za b) ta síla slunce, které přes den žhne není nic moc i pro normální lidi.
Slunce dál putuje po obloze a já stále nejsem schopna si ty myšlenky urovnat. Za ten celý chaotický rok si ani na dovolené daleko od civilizace a daleko od problémů každodenního života nejsem schopná v klidu oddechnout a všechno si roztřídit. I tady jsou samozřejmě problémy jako třeba, že tohle je náš poslední chleba a jediný obchod je ve městě 20 km odtud. Ale tím spíš se tu maj rovnat myšlenky skoro samy od sebe ne?
Sousedi opět zmizeli, ale na zahradě se jim objevilo prádlo. Podívám se vedle sebe a v kuchyňce nám šmejdí kotě. Jen se pohnu, vytřeštěně se na mě podívá a pak uraženě odkráčí pryč. Přeci jen se v těch kočkách začínám poznávat víc a víc. Myšlenky proudí nějakým způsobem, ale nezdrží se. Jako ten prach padají a nové a nové. A na mě mezitím usedá hmyz. Zajímalo by mě, co z toho má taková moucha, že si na mě sedne? Fouknu na ní a ona odletí.
Ležím tu už dlouho. Hlasy sousedů nahradila serenáda cvrčků. Chtěla bych se zamyslet nad kontrastem líného života na vsi a hlučného života v Praze, ale to je přesně to, co by člověk z Prahy dělal, a proto tyto kýčovité myšlenky rovnou zahazuji. Tak počínám se svým tříděním myšlenek.
Dále se dostávám ke svému rozpoložení. Není to ani tak melancholie jako lenost. Lenost myslet a psát cokoliv jiného než své čisté myšlenkové pochody. Někde v koutku, tam kde je žaludek tak o něco vejš myslím a dokonce myslím, že to je napravo. Tam někde cítím uspokojení. Radost a štěstí. Vím, že srdce je na levé straně, nemůžu za to, že ve mě se to hejbe jinde.
“Jak to vypadá, zlato?” Zavolá na mě z venku.
“Jojo, už jdu.”
