Dodatečně všechno nejlepší k MDŽ a nezapomeňte se vyhýbat rudým karafiátům.
Žijeme v mužském světě.
Nebo abych to uvedla na pravou míru, alespoň já.
Když vynechám veškerý vrstvení společnosti, odmalička jsem vyrůstala mezi kluky, protože jsem věřila v právo nejsilnějšího a dodávalo mi to moc. Být holka bylo trapný.
A najednou jsem přestala vnímat ten rozdíl. Holka/kluk. Dospěla jsem k tomu, že všichni jsme lidi.
“Tyjo, ještě jsem neviděl holku co by…” byla největší poklona a “jsem jiná než ostatní holky” byla největší přednost.
Protože holky jsou blbý.
Mužský svět
Došlo to tak daleko, že jsem v létě trávila čas v pánské společnosti, s klukama jsme chodili do klubů nebo jsme byli u někoho doma, četli Maxima a řešili holky. (Oni řešili, já poslouchala.) Jednou na jednom z těch čistě pánských privátů se na mě po chvíli jeden vyděšeně podíval a s vykulenýma očima pronesl “Ty jsi holka!” a v tu chvíli mi došlo, že je něco špatně.
Pak jsem poznala Vítka. Kluk, co má rád kluky a má vytříbený vkus na všechno. Když vám udělá kávu, víte, že lepší jen tak mít nebudete a když vám jde pomáhat vybírat šaty, víte, že lepší nenajdete. Až tenhle kluk mě naučil být ženou. Paradoxně.
“Je rozdíl mezi tím, že je ti od přírody dáno, že jsi žena a tím, když se z tebe stane dáma.”
Nedovolila bych si protestovat. Denně na ulicích potkávám ženy, co se snaží zapadnout v tomhle světě mužů. A snaží se jim stačit, vyrovnat se a být jako oni. Potlačují v sobě svojí vnitřní Marilyn Monroe (nebo jakoukoliv jinou ženskou ikonu si zvolíte). Možná bych z toho vinila i ty sladký, dívčí americký filmy, kde je v hlavní roli holka, co nezapadá mezi ostatní blbý a bezcharakterní holky a zajímá se víc o sport nebo chemii nebo buhví co ještě, vždycky přebere toho nejlepšího kluka na celý střední přímo tý dokonalý blondýně, co vypadá jakoby vypadla z modelkovskýho mola. To byly naše vzory. Právě tyhle klučičí typy. A nenávidíme tyhle růžový blbky.(Z toho si nic nedělejte, já taky ne.)
Jak se to (ne)dělá
Nejzoufalejším výkřikem do tmy jsou pak fotografie s obřím výstřihem a evidentně špatně padnoucí podprsenkou a k tomu popisek “jsem princezna, vole” (Vlastně, tyhle fotky mi nesmírně zlepšují mínění co mám o sobě já, ale chápete pointu.)
Na internetu najdete návod krok za krokem (i s obrázky), jak být dáma. Dovolím si s většinou bodů nesouhlasit. Dáma neznamená být upjatá holčička říkající “ano, prosím, dám si ještě jeden šálek čaje”
Kdo je to ta „dáma“?
Specifikujme pojem dáma. Není to forma nadlidský existence. Jde o to přijmou své ženství a přijmout sebe sama. Nezaprodávat se. Uvědomit si svou cenu a plout uličkou se vším, co nám náleží.
Dejte pojmu dáma vlastní formát. Jako to udělala Monroe, Hepburn, Bardot, Elizabeth Taylor nebo Kate Moss. Jde o to nebýt jako, ale být.
A možná by jsme se měli přestat shazovat. Je to v nás holky. Možná nemusíme uhnat každýho vola, co jde kolem a dokázat mu, že jsme jako ty, co tak miluje. Že jsme jako jeho kámoši. Protože nejsme.
Pozor,to co vám teď napíšu bude šok, ale
jsme ženy.
Wohoo!
Neodpustím si:
