Sedím na měkké kožené sedačce v novém, znovuotevřeném “zeleném” hotelu Mosaic House, konkrétně v jeho hudebnímu klubu La Loca, a snažím se vstřebávat všechny ty vjemy kolem. Snažím se vzpamatovat se z šoku způsobeným obřími houbičkami u vchodu od jakéhosi designéra (který se snad snažil ztvárnit svou múzu).
La Loca
Lidé neustále přicházejí. Králové a královny noci. Svěžest, hrdost a pocit, že všechno je tak jak být má a když ne, tak bude. To vše v jejich sebejistých krocích.
Stále žmoulám skleničku v ruce a čekám na signál. Na energii, která začne proudit i v mých žilách. Zatím se jen na křídlech atmosféry unáším prostorem, který jakoby kopíroval kroky svých mladých hostů. “Snad trochu honosnější než ty tvoje útulné rockové pajzly, kam chodíš.” Zasmál se hlas v mé hlavě. “Možná.” Odpověděla jsem mu. Rozhodně tu atmosféru nedokresluje cigaretový kouř. Což pro mne jakožto nekuřáka může být výhoda.
Když v tom náhle zazněl můj očekávaný signál. První tón kytary. Čas se přesunout pomyslela jsem si.
Čas přesunout se do části k pódiu, kde každý den probíhá live představení známých i neznámých umělců a to zadarmo. Čas uniknout z šedi okolní reality do říše všelijakých not, tónů, akordů. Splynout s jejich rytmem.
Chladné dny nás již nezastaví
od stanice ‘Jiný svět’.
Přicházíme z noci,
stroze oblečení
v naší druhé kůži.
Jsme volní,
budeme zlí,
mladí a opilí
ničit sami sebe
ve jménu chtíče.
Pro lepší vzpomínky,
na lepší časy.
Tak mě zapal
rock’n’rollový králi.
Má krvavě rudá rtěnka
mé slábnoucí povely již neposlouchá.
Už žádná pravidla,
budoucnost je již napsaná.
Narodili jsme se tak chudí.