Národní galerie v pondělí oznámila, že začíná restaurovat Dürerovu Růžencovou slavnost. Na pět let, za devět až deset milionů korun, což je nejnákladnější restaurátorský zásah v její historii. Ve Schwarzenberském paláci bude několik měsíců na místě originálu viset fotografická reprodukce a od ledna ji nahradí jiné dílo.
To všechno je zpravodajství. Zajímavé je něco jiného: ta práce si vynutí rozhodnutí, které nikdo nemůže udělat technicky. Musí se rozhodnout, která Růžencová slavnost je ta pravá.
Obraz, který nikdy nebyl v pořádku
Dürer namaloval Růžencovou slavnost v Benátkách v roce 1506 na objednávku německých obchodníků usazených ve městě, pro kostel svatého Bartoloměje. Sám o ní napsal, že lepšího obrazu v celé zemi není, a nechal se na ni namalovat i s listinou v ruce, která říká, kdo je autorem. Panně Marii posadil na koleno mouchu, což byl starý malířský vtip o iluzi a o tom, že namalovaná věc může vypadat živě.
Za sto let si obraz vyhlédl Rudolf II. a poslal pro něj do Benátek svého nákupčího Hanse von Aachena. Zaplatil 900 dukátů a trval na tom, že se obraz nepoveze, ale ponese. Deska zabalená v kobercích šla přes Alpy pěšky, nesli ji čtyři muži, kteří se střídali. Tohle není barokní legenda na pobavení turistů, je to pravděpodobně doklad toho, že obraz už tehdy nebyl v dobrém stavu. Benátské archivy naznačují, že poškozený byl už v Itálii, a na konci 16. století se ve farních knihách popisuje jako starý oprýskaný obraz.
Za to může částečně sám Dürer. Pracoval v cizím prostředí s materiály, které neznal, na podložku použil topolové dřevo nízké kvality, a spodní vrstva praskala kvůli střídání vlhka a suchu. Technologie, která měla malbě zajistit nesmrtelnost, byla od začátku problém. Ta věta Olgy Kotkové je na celém příběhu to nejpřesnější.
Následovalo všechno ostatní. Švédské rabování Prahy v roce 1648, které obraz přežil možná právě proto, že byl v tak špatném stavu, že si ho nikdo nevzal. Josefínská dražba v roce 1793, po níž skončil u strahovských premonstrátů. A pak zásah, o kterém se v české historii restaurování mluví jako o odstrašujícím příkladu: v letech 1839 až 1841 obraz opravoval litoměřický malíř Johann Gruss, přemaloval téměř celé nebe a mouchu z Mariina kolena odstranil. Národní galerie dílo od církve odkoupila v roce 1934.
Odstrojit, nebo nechat
Kotková to na tisková konferenci formulovala otázkou, kterou bych si zapamatovala: chtěla byste odstrojit Karlštejn nebo katedrálu od Mockerových přístaveb?
Tady je jádro věci. Grussova přemalba je poškození Dürera a zároveň autentický dokument toho, jak se v roce 1840 v Čechách přemýšlelo o obrazech. Když ji sejmete, získáte víc Dürera a ztratíte celou jednu vrstvu historie díla. Když ji necháte, díváte se navěky na malíře z Litoměřic. Neexistuje varianta, ve které nic neobětujete, a neexistuje čistě odborné kritérium, které by to rozhodlo za vás, protože je to otázka hodnot, ne chemie.
Národní galerie to řeší způsobem, který je sám zprávou o tom, jak se dnes takové věci dělají: sestavila mezinárodní komisi, ve které jsou italští a rakouští specialisté na Dürerovo benátské období, a ta bude na základě průzkumů doporučovat, co nechat a co nahradit novou retuší. Restaurování vede Adam Pokorný, hlavní restaurátor NGP a profesor Akademie výtvarných umění. Nejdřív přijdou průzkumy, XRF mapping chemického složení pigmentů a podkladů, 3D snímání. Na XRF mapping přispělo ministerstvo kultury 210 tisíc korun. Zbytek jde z prostředků galerie.
Že se o restaurování mluví od třicátých let 20. století a dojde na něj teď, má jeden nečekaný důsledek: technologie, které dnes vidí pod povrch malby, tehdy neexistovaly. Odkládání se ukázalo jako výhoda. To je věta, kterou v české památkové péči neslyšíme často.
Pět tisíc korun a chybějící obraz
Galerie zároveň vyzvala veřejnost k podpoře. Podle Radky Neumannové se lidé mohou stát podporovateli v Klubu přátel NGP za pět tisíc korun, firmy si mohou dohodnout individuální formu. Nechci to podat jako skandál, protože mezinárodně je sponzorská podpora restaurování standard. Ale stojí za zaznamenání, že nejcennější obraz ve sbírkách českého státu se opravuje z ušetřených peněz instituce a s veřejnou sbírkou, zatímco resort přidal částku, která odpovídá jednomu průzkumu.
A pak je tu ta fotografická reprodukce. Několik měsíců bude ve stálé expozici vysetý obrázek místo obrazu, od ledna tam bude něco jiného. Muzea takhle běžně spravují nepřítomnost a nikdo si toho nevšimne. Já bych se na tu reprodukci šla podívat záměrně, protože je to nejpoctivější exponát, jaký teď v Praze uvidíte: připomínka, že sbírka není seznam předmětů, ale provoz, který stojí peníze a čas, a že věci, které považujeme za trvalé, jsou jen dobře opravované.
Práce mají skončit kolem roku 2031. V roce 2028 uplyne pět set let od Dürerovy smrti a obraz do té doby hotový nebude.
Foto: David Stecker
