Vždy mě fascinovaly deníky. Velkých osobnosí jako byl Kafka, Warhol, Didion, Nin, Lebowitz nebo Woolf, ale i deník mojí babičky. Ať jde o deníky autorů, které se dnes těší obrovské popularitě, nebo deník lidí z našeho života, jejich podstatou nebylo zapisování toho, jak přesně vypadal jejich den. Každý z nich měl na mysli něco úplně jiného. A to je to zajímavé na tom celém. Sledovat, jak může deník sloužit k různým účelům a co z praxe někoho jiného můžeme převzít pro sebe. Vybrala jsem si deníky žen, jež mne v mnohém inspirovaly i v mé vlastní deníkové praxi.
Joan Didion
Pro Joan Didion bylo vedení deníku způsobem, jak si vytvořit “vnitřní mapu” vlastních prožitků, což jí pomáhalo udržet si kontrolu nad tím, kým je a co dělá. Nešlo o to pamatovat si přesně, co se stalo, ale pochopit, jak se v danou chvíli cítila a co si myslela. (“Smyslem toho, proč si vedu zápisník, tedy nikdy nebylo a není mít přesný věcný záznam o tom, co jsem dělala nebo si myslela…“). Svět jí vždy připadal chaotický a nejistý, takže aby stabilizovala svůj životní příběh, musela si nejprve uspořádat myšlenky a emoce a pochopit význam dané zkušenosti. Pokud bych měla popsat, jakým nástrojem pro ni deník byl, řekla bych, že to byl nástroj k přemýšlení a k sebepoznání.
Didion k deníku přistupovala s odstupem, distancovaně a puntičkářsky. Své zážitky nedramatizovala, nepřidávala emoce, které v té době neexistovaly, ani je neromantizovala, protože by tím zkreslila své vlastní pochopení svých skutečných reakcí. Potřebovala tyto události interpretovat až s odstupem času, nikoli v chaosu bezprostředních reakcí, aniž by je musela “znovu prožívat“. To jí umožňovalo udržet si duševní rovnováhu v dobách krize. Pro Didion má deník především kognitivní (poznávací) funkci – nezveličuje okamžiky ani je nečiní „pamětihodnějšími“, ale píše o tom, co znamenají, jaký mají v životě smysl a jak ovlivňují její identitu. Možná proto, že své deníky nepovažovala za literární díla a nepsala je s ohledem na pozdější vydání, se nepokoušela experimentovat s jazykem ani o sobě nevytvářela mýtus. Naopak jí pomáhal odhalovat vlastní iluze (což je obrovský rozdíl oproti Anaïs Nin).
Joan Didion o psaní deníku obšírně pojednává ve své eseji „On Keeping a Notebook“ (O vedení zápisníku), z níž pochází citát: “vzpomenout si, jaké to bylo být mnou: o to jde vždycky“, který definuje deník nikoli jako záznam událostí, ale jako příležitost k udržení kontinuity vlastní identity. Smyslem deníku je spíše pamatovat si, kým jste byli, než co se stalo – nedokumentuje fakta, ale subjektivní prožitky. Tvrdila, že psaní deníku není spontánním zaznamenáváním vlastních emocí, ale spíše praktickým nástrojem, a to i tehdy, když odhaluje intimnější části jejího světa, to, jak přemýšlí a jak reaguje. To je vidět například v “Notes to John“ (Zápisky pro Johna – v listopadu 1999 začala Joan Didion docházet na terapii a tato sezení popisovala v deníku, který založila pro svého manžela Johna Gregoryho Dunna). Přestože téma bylo osobní a intimní, je toto psaní objektivní, kontrolované a analytické. Popisovala, co terapeut řekl, jak tomu porozuměla, co to podle ní vypovídá o ní samé, jaké vzorce chování u sebe vidí, co ji destabilizovalo, a snažila se pochopit zdroje svého strachu, aby získala odstup od vlastních pocitů a kognitivně je „zkrotila“. Při psaní deníku se neřídila emocemi, protože je nepotřebovala znovu prožívat, ale zapisovala si je, aby porozuměla vlastní psychice.
Didion popisuje touhu zapisovat si věci jako téměř nutkavý impuls (“impuls zapisovat si věci je zvláštně nutkavý“), přičemž zdůrazňuje, že psaní deníku je aktem výběru a přeskupování prvků reality – autorka chce reorganizovat svět podle vlastních pravidel. V tomto smyslu je pro Didion deník způsobem, jak vtisknout řád zážitkům, které jsou samy o sobě útržkovité a nesourodé.
“Proč jsem si to zapsala? Abych si to pamatovala, samozřejmě, ale co přesně jsem si chtěla pamatovat? Kolik se toho skutečně stalo? Stalo se vůbec něco z toho? Proč si vůbec vedu zápisník? V tom všem se člověk snadno oklame. Impuls zapisovat si věci je zvláštně nutkavý, nevysvětlitelný pro ty, kteří ho nesdílejí, užitečný jen náhodně a až v druhé řadě, způsobem, jakým se nutkání snaží samo sebe ospravedlnit. Předpokládám, že to začíná, nebo nezačíná, už v kolébce. Ačkoli se cítím nucena zapisovat si věci od svých pěti let, pochybuji, že moje dcera k tomu někdy bude mít sklony, protože je to neobyčejně požehnané a smířené dítě, potěšené životem přesně takovým, jaký se jí nabízí, a nebojí se probudit. Lidé, kteří si vedou soukromé zápisníky, jsou úplně jiné plemeno – osamělí a neústupní přerovnávači věcí, úzkostní nespokojenci, děti zřejmě už od narození postižené jakýmisi předtuchami ztráty.“
– Joan Didion, Slouching Towards Bethlehem
Anaïs Nin
Anaïs Nin měla k vedení deníku radikálně odlišný přístup. Místo organizování reality se zaměřovala na okamžiky emocionální krize a brala je jako výsadní brány k autentickému sebepoznání. Vytvářela o sobě nový narativ a produkovala vlastní identitu skrze eskalaci pocitů a literární stylizaci zážitků. Přemíra emocí, přenesená na papír v okamžicích zlomů, jí měla umožnit dosáhnout svého “skutečného já“, a to i za cenu zkreslení nebo mytologizace reality.
Emoce s tím spojené (opuštění, žárlivost, extáze, zoufalství, zamilovanost, zrada) byly podle ní momenty, kdy se odhalují naše skutečné potřeby a strachy (s čímž naprosto souhlasím, i když se podívám na své vlastní zápisky). „Deník mě naučil, že právě v momentech emocionální krize se lidské bytosti projevují nejpřesněji. Naučila jsem se vybírat si ty vypjaté okamžiky, protože to jsou okamžiky zjevení.“
Deník se pro ni stává téměř performativním nástrojem (vezmeme-li v úvahu, že ne všechno, co napsala, byla skutečně pravda) k vytvoření specifického příběhu, který by ostatní při čtení jejích zápisků přijali. („Píšeme, abychom dokázali překročit svůj život, abychom sáhli dál za něj“). Na rozdíl od Didion od samého začátku předpokládala, že se v budoucnu najde čtenář, takže ačkoli bylo její psaní teoreticky soukromé (popisovala svůj komplikovaný, tajný milostný život), byla si vědoma toho, že bude v budoucnu zpřístupněno ostatním (což ovlivnilo její styl psaní). Před vydáním vyhlazovala původní hrubé náčrty, odstraňovala pasáže, které kompromitovaly její obraz, a vnímala samu sebe jako postavu, kterou může rekonstruovat – jako verzi sebe samé, jíž by se chtěla stát. Její zápisky jsou záměrně stylizované, plné emocionálního a erotického vyjádření. Nešlo jí tedy o přesné zaznamenání událostí, ale o zobrazení toho, jak moc ji něco bolelo nebo těšilo. V jistém smyslu to znamenalo, že vedla dvojí život – na papíře vytvářela intenzivnější verzi své reality a selektovala události. Tato dualita znamená, že její deník není čistou sebeanalýzou, ale také formou sebeutváření a literární inscenace vlastního „já“.
Jak správně tušíte, pro Anaïs Nin nebylo psaní doplňkem života, ale jeho zdrojem, jeho nervem, který se mohl stát téměř návykovým: “tento deník je můj kíf, hašiš a dýmka opia, je to moje droga a moje neřest“. Nepsala jen proto, aby popsala, kým je, ale aby se touto osobou stala prostřednictvím příběhu o sobě samé.
Proč tedy deníky dokážou přetrvat tak dlouho a proč si je psala tolik let? (Anaïs Nin si vedla rozsáhlý celoživotní deník sestávající z přibližně 150 ručně psaných sešitů v letech 1914 až 1977). Jak sama tvrdila: “píšeme, abychom ochutnali život dvakrát, v daném okamžiku a při zpětném pohledu“, což znamená, že můžeme daný moment prožít znovu a zároveň ho ochutnat jinak, dát mu jiný význam, jiné emoce, vidět ho v jiném světle. Tyto pocity jsou na stránkách stále živé a s odstupem času vidíme, zda pro nás tyto události mají stále význam, vidíme, jak jsme se změnili a jak daleko jsme od té doby došli, a získaná zkušenost v nás zůstává navždy. I kdyby jen na okamžik, můžeme se ocitnout v jiné realitě, v takové, jejíž součástí bychom chtěli být.
“Na otázku, proč člověk píše, odpovím snadno, protože jsem se na ni sama sebe tak často ptala. Věřím, že člověk píše proto, že si musí vytvořit svět, ve kterém může žít. Nemohla jsem žít v žádném ze světů, které mi byly nabízeny – ve světě svých rodičů, ve světě války, ve světě politiky. Musela jsem si vytvořit vlastní svět, jako klima, zemi, atmosféru, v níž bych mohla dýchat, vládnout a znovu se stvořit, když mě život zničil. To je podle mě důvod každého uměleckého díla. Umělec je jediný, kdo ví, že svět je subjektivní výtvor, že je třeba provést volbu, výběr prvků. Je to materializace, ztělesnění jeho vnitřního světa. Pak doufá, že do něj přiláká ostatní, doufá, že jim tuto konkrétní vizi vnutí a bude ji s nimi sdílet. Když druhé fáze nedosáhne, statečný umělec přesto pokračuje. Těch několik okamžiků splynutí se světem stojí za tu bolest, protože je to nakonec svět pro ostatní, dědictví pro ostatní, dar ostatním. Když uděláte svět snesitelným pro sebe, uděláte ho snesitelným i pro ostatní.“
– Anaïs Nin, The Diary of Anaïs Nin, Vol. 5: 1947-1955
Virginia Woolf
Virginia Woolf stojí na pomezí mezi chladnou analýzou Joan Didion a emocionální intenzitou Anaïs Nin. V deníku popisuje své vlastní duševní stavy (což jí pomáhá regulovat křehkou psychickou rovnováhu), ale na druhé straně jí deník slouží především jako stylistické cvičení a, jak sama píše, “uvolňuje vazy“ jazyka (“zvyk psát takto jen pro vlastní oči je dobrý trénink. Uvolňuje to vazy. Nevadí ty minely a klopýtnutí“).
Její deník je spíše vědomou spisovatelskou praxí, literární rozcvičkou, než emocionální deníkovou výzvou, což mu však neubírá na upřímnosti, protože právě z těchto zápisků se dozvídáme o jejích depresivních epizodách, strachu, pocitech prázdnoty a přecitlivělosti. Autorka analyzuje své psychické stavy, momenty zhroucení a tvůrčí paty, protože když zážitek popíše a pojmenuje, stává se méně zdrcujícím. Často až krutě upřímný způsob, jakým v nich k sobě přistupovala, ukazuje, že se neidealizovala, ba naopak se ukazuje jako chaotická, zlomená a slabá osobnost (což ji odlišuje od Anaïs Nin a jejího mýtu o sobě samé). Bylo zde však také méně kontroly než u Joan Didion. „Jaký deník by se mi líbil? Něco volně pleteného, a přitom ne lajdáckého, tak elastického, že to pojme cokoli vážného, nepatrného nebo krásného, co mě napadne.“
Myslím, že psala méně proto, aby si pamatovala fakta, ale spíše proto, aby se je naučila dobře popisovat a pak to využít ve své tvorbě. Toto napětí mezi upřímností a literární formou je jedním z klíčových aspektů její deníkové praxe.
To Virginii umožňuje psát neohrabaně, chaoticky a bezcílně, protože zde mohla uvolnit svůj jazyk, testovat metafory, dělat pokusy, nechat myšlenky volně plynout (na rozdíl od odtažité Didion a její kontroly se zde objevuje slavný Woolfové neřízený proud vědomí, který se později stal základem její prózy), než jej při psaní románů přinutí k disciplíně. Její zápisky byly volné, neuspořádané, bez potřeby vytvářet „koherentní celek“. Jak správně tvrdila, čím více píšeme, tím více si uvědomujeme a tím snáze se nám tvoří věty. A to má vliv na naši pozdější tvůrčí práci. Její deník zůstává prostorem jemné rovnováhy mezi psychickou křehkostí a uměleckou svobodou; nesloužil ani k mytologizaci „já“, ani k chladné kontrole nad ním, ale spíše k podpoře jejího vlastního literárního úsilí.
„Věřím, že v uplynulém roce mohu vysledovat jistý nárůst lehkosti ve svém profesionálním psaní, což přisuzuji svým neformálním půlhodinkám po čaji. Navíc přede mnou vyvstává stín jakési formy, jíž by deník mohl dosáhnout. Časem bych mohla zjistit, co se dá z tohoto volného, unášeného materiálu života vytvořit; najít pro něj jiné využití než to, které pro něj nacházím, mnohem vědoměji a úzkostlivěji, ve fikci.“
– Virginia Woolf, A Writer’s Diary (Deník spisovatelky)
Psaní deníku jako integrální součást života
Deník je často jednou z nejintimnějších věcí, které vlastníme. Můžeme do něj vylejvat své nejniternější myšlenky, objevovat sami sebe a díky němu růst, nebo ho brat jako formu terapie. Psaní deníku se pro tyto ženy stalo praxí identity, ale každé z nich posloužilo k rozvoji úplně jiné části jich samých.
Joan Didion nepíše deník proto, aby se někomu otevřela, ale aby se nezhroutila a aby porozuměla sobě a světu. Anaïs Nin píše, aby žila intenzivněji, aby vychutnávala stejný zážitek sytějším způsobem a aby si vytvořila novou identitu. Virginia Woolf píše, aby psala lépe, aby měla místo pro volný proud myšlenek a mohla pojmenovat zážitky, které jsou pro ni těžké.
Deník ve skutečnosti není univerzální záležitostí, je to hraniční forma umožňující větší emocionální expanzi nebo chladnou disciplínu, situovaná mezi soukromím a literaturou, mezi terapií a uměním, mezi autenticitou a stylizací. Může sloužit jako nástroj, který nám pomůže pochopit naši identitu. Díky němu ji můžeme prožívat hlouběji, může být jádrem našeho života a osobní tvorby. Může nám dovolit experimentovat s jazykem. Formuje náš život, nejenže ho dokumentuje.
Nikdy nebude neutrální – může stupňovat emoce, regulovat psychickou křehkost nebo organizovat vyprávění o světě, a vždy bude ovlivňovat to, jak autor rozumí sám sobě a svému světu. Mimořádně důležitou výhodou je, že odhaluje, jak interpretujeme danou situaci a jaký význam jí přikládáme. Bez ohledu na to, zda píšeme emotivně, nebo s odstupem, stále to ukazuje naše vnímání, naši vizi reality. A to se bude v průběhu let měnit, takže bude prospěšné se čas od času k našemu „bývalému já“ vrátit.
