Dubna si každý rok všimnu jinak. Někdy je to vůně po dešti na rozpáleném chodníku, jindy první kavárna, která otevře zahrádku a vy si sednete ven, i když ještě trochu mrzne, protože prostě musíte. Ale letos mě duben přistihl při něčem jiném. Přistihl mě při čtení, při procházení obrazy v hlavě, při hledání slov pro věc, která nemá úplně přesný název.
Říkáme tomu probuzení. Ale ne to jarní, vonící kávou a novými začátky. To druhé. To drsnější. Ten moment, kdy se v člověku něco odmítne dál ztišit, dál čekat, dál fungovat na poloviční výkon a tvářit se, že je to v pořádku. Probuzení jako vzepření. Jako bolestivý, nevítaný, naprosto nezbytný návrat k sobě.
A právě v tuto chvíli, kdy venku vykvétají stromy a svět předstírá, že vše je nové a lehké, jsem začala přemýšlet nad uměním, které tohle zná. Které tenhle moment nezakrývá. Které se neodvrátilo.
Virginia Woolf: jeden den musí stačit
Clarissa Dalloway jde ráno nakoupit květiny. To je celý román. Jeden den, Londýn, léto. A přesto se v té jediné páteční procházce rozehraje celý lidský život, celá vaha rozhodnutí, celý tíživý zázrak toho, že jsme vůbec přítomni.
Woolf nepsala o probuzení jako o začátku. Psala o probuzení jako o jediné věci, která je. Její vědomí proudí, neskáče, neanalyzuje, jen je přítomno každé chvíli, která jinak uniká bez povšimnutí. Tlesknutí okna. Vánek na náměstí. Tvář cizince v tramvaji.
Čtu ji každé jaro a pokaždé mě překvapí, jak moc ten román bolí. Ne smutkem, ale přesností. Tím, jak přesně zachycuje tu zvláštní hrůzu přítomného okamžiku: že je. Že uplyne. Že my v něm jsme a zároveň nejsme, protože neustále přemýšlíme o tom, co bylo, nebo co bude. Probuzení podle Woolfové není triumf. Je to závazek. Rozhodnutí být tady, v tomhle dni, i když víme, že den skončí.
A ona sama to věděla lépe než kdokoli. Psala uprostřed hlavobolů a mdlob, uprostřed hospitalizací a tichých krizí. Přesto stále psala. Nebo spíš: proto psala.
Frida Kahlo: přítomnost jako vzdor
Existuje obraz, který nedokážu zapomenout. Sebeportrét s trny a kolibříkem, 1940. Kahlo sedí rovně, na krku náhrdelník z trnů, který se do kůže zařezává tak hluboko, že teče krev. Výraz: naprosto klidný. Naprosto přítomný. Jako by říkala: vidíš? Jsem tady.
Kahlo malovala sebe celý život ne ze sebestřednosti, ale ze zoufale poctivé potřeby dosvědčit vlastní existenci. Třicet dva operací. Trvalé bolesti. Tělo, které se rozpadalo a skládalo a zase rozpadalo. A ona pořád malovala. Pořád se dívala do zrcadla, které přibila ke stropu nad postelí, protože jinak nemohla sedět.
Její probuzení nebylo jedno. Bylo to denní, opakované, vyčerpávající rozhodnutí být přítomná v těle, které ji zrazovalo. Být přítomná v životě, který ji zrazoval. Být přítomná v obrazech, i když ruka sotva držela štětec.
Ráda si myslím, že to není jen statečnost. Je to cosi tvrdohlavějšího. Vzdor jako způsob přežití. Jako forma krásy, které svět nerozumí, dokud se na ni nepodívá dost dlouho.
Toyen: probuzení do sebe sama
Toyen se narodila jako Marie Čermínová. Rozhodla se být Toyen. Žádné pohlaví, žádné vysvětlení, žádná omluva. Jen nové jméno, nová identita, nové dílo.
V české historii umění je Toyen zvláštní postavou: příliš surrealistická pro mainstreamový přehled, příliš česká pro francouzský kánon, příliš nevysvětlitelná pro každého, kdo chce škatulku. Její obrazy jsou plné spícího, ukrývajícího se, mizícího. Věci, které nejsou zcela přítomny. Věci, které existují na hranici viditelnosti.
A přesto je v tom celém díle něco naprosto probuzené. Naprosto odhodlané.
Probuzení Toyen nebylo do světa takového, jaký byl. Bylo to probuzení do světa, jaký si vytvořila. Do jazyka, který si vymyslela. Do svobody, o které se jiným ženám její doby ani nezdálo. Prošla druhou světovou válkou schovaná v ateliéru přítele malíře Jindřicha Štyrského, ukrývala židovské přátele, ztratila lidi, které milovala. A pak odjela do Paříže a malovala dál.
Je v tom něco, o čem se nemluví nahlas: že být sebou, naprosto a beze zbytku sebou, je samo o sobě aktem odporu. Toyen to věděla celý život. A nikdy se neomluvila.
Hilma af Klint: dílo, které čekalo
Hilma af Klint dokončila sérii Malby pro chrám v roce 1915. Zemřela v roce 1944. Ve své závěti napsala, že tato díla nesmí být vystavena dříve než dvacet let po její smrti. Věřila, že svět ještě není připraven.
Měla pravdu.
Její abstrakce, velké, pulzující, spirálové, biologické, kosmické, předcházejí Kandinského i Mondriana. A přitom téměř celé století čekaly ve sklepě nadace, daleko od očí, daleko od katalogů, daleko od dějin, do kterých bezpochyby patří.
Myslím na ni pokaždé, když slyším, jak někdo mluví o tom, že ještě není čas. Že trh není připraven, že publikum není připraveno, že svět není připraven. Af Klint nebyla bezstarostná vizionářka bez pochyb. Byla metodická, vědecky vzdělaná, hluboce přemýšlející žena, která zároveň komunikovala s duchy a věřila v theosofii a kreslila spirály DNA dřív, než DNA vůbec měla jméno. Byla celá, rozporuplná, nesmírná.
A přesto nebo právě proto si dovolila vytvořit dílo pro budoucnost. Bez galerií, bez recenzí, bez uznání za svého života. Jen proto, že věděla, že toto má existovat.
To je jiný druh probuzení. Ne do přítomnosti, ale přes ni. Do něčeho, čemu ještě nebylo přiděleno místo.
Sylvia Plath: nejupřímnější ze všech
Poslední přijde Plath, protože vždy přijde jako poslední. Nejupřímnější. Nejnebezpečnější. Nejpřítomnější.
Skleněný zvon je román o dívce, která se zhroutí a pak se, pomalu, váhavě, nejistě, vrátí. Není to příběh o uzdravení v tom hollywoodském smyslu. Je to příběh o tom, co znamená znovu vstoupit do světa, který tě jednou odmítl a ty nejsi jistá, zda mu věříš. Zda věříš sobě.
Plath píše o probuzení jako o procesu, který nemá slavnostní finále. Esther Greenwood na konci románu vychází z psychiatrické léčebny. Léto skončilo. Čeká ji zkouška. To je vše. Žádný triumf, žádná zaručená budoucnost. Jen to: jdu dál. Uvidíme.
Je na tom něco hluboko poctivého. Protože probuzení v reálném životě taky nevypadá jako osvícení. Vypadá jako vstávání ráno, i když se nechce. Jako odpovídání na zprávy, i když je to vyčerpávající. Jako výběr být tady, znovu, ještě jednou, bez záruky, že to stálo za to.
Plath to napsala a sama to nezvládla. A já nevím, jak o tom psát bez té tíhy. Ale vím, že její slova žijí dál a probouzejí věci v čtenářích, kteří ji otevírají uprostřed noci a cítí, že konečně někdo řekl pravdu. Že to nestačí říct. Že to muselo být napsáno.
Sedím u okna a duben venku nevypadá nijak zvlášť probouzeně. Je zamračeno. Na větvi sedí holub a vypadá znuděně. Někdo dole bouchne autem.
A přece. Woolf, Kahlo, Toyen, af Klint, Plath. Pět žen, pět různých způsobů, jak se vzepřít ztišení. Pět různých odpovědí na tutéž otázku: co uděláš s tím, co víš? S tím, co cítíš? S tím, co v tobě odmítá zůstat tiché?
Probuzení není vždy krásné. Není vždy vhod. Svět na něj nebývá připravený a upřímně řečeno, my samy také ne. Ale je to jediná věc, která stojí za to. Být tady, přítomná, rozlomená nebo celá, vzdorující nebo tichá, ale přítomná.
I v dubnu. Zvláště v dubnu.
