Existuje určitý druh odvahy, který nemá nic společného s hrdinststvím. Je tichý, trochu trapný a ze všeho nejvíc připomíná to, když někomu ukážete fotku ze svého telefonu, na které nevypadáte dobře, ale stejně ji ukážete, protože je pravdivá.
Nan Goldin a Sophie Calle tuhle odvahu povýšily na umění. Doslova.
Deník jako zbraň
Nan Goldin začala fotit svůj vlastní život ve chvíli, kdy většina lidí svůj vlastní život schovává. Její slavný cyklus The Ballad of Sexual Dependency (vznikající od sedmdesátých do devadesátých let) je diaprojekce plná přátel, milenců, drog, objetí v rozbitých bytech a pohmožděného oka po tom, co ji uhodil přítel. Goldin nikdy neskrývala, že ta žena s modřinou je ona.
Mohlo by to být sebelítostivé. Není. Je to přesné.
Goldin fotografovala, protože se bála zapomenout. Přesně tak to sama popsala. Její přátelé umírali na AIDS, vztahy se rozpadaly, těla nesla stopy žitého života. Fotoaparát byl způsob, jak říct: toto se stalo, toto bylo skutečné, tito lidé existovali.
Detektivka vlastního srdce
Sophie Calle přistupuje ke zranitelnosti jinak. S chladnou, téměř vědeckou precizností, která je o to znepokojivější.
V projektu Suite Vénitienne sledovala cizího muže do Benátek, aniž věděl, že ho sleduje. V L’Hôtel pracovala jako pokojská v pařížském hotelu a fotografovala osobní věci hostů. Jejich knihy, léky, špinavé prádlo. A v asi nejznámějším díle, The Address Book, kontaktovala lidi z nalezené adresáře cizího muže a sestavovala jeho portrét skrze cizí vzpomínky.
Je to voyeurství? Bezpochyby. Je to také něco jiného. Jde o způsob, jak zkoumat, z čeho je složena lidská intimita. Co o nás říkají věci, které po sobě necháváme? Co o nás vědí lidé, které jsme potkali jen jednou?
Calle se ptá na otázky, které slušně vychovaná společnost nepokládá nahlas.
Proč nás to tak přitahuje
Susan Sontag ve svých Poznámkách o fotografii psala o tom, že fotografie demokratizuje zkušenost. Dává všemu stejnou důležitost. Goldin tuhle myšlenku převrátila: v jejím světě mají největší důležitost právě ty momenty, které se normálně nevyfotí. Opilost. Smutek. Spánek vedle někoho, koho milujete a zároveň se ho bojíte. A Calle ukazuje, že intimita není jen to, co sdílíme, ale také to, co si myslíme, že skrýváme.
Obě umělkyně nás fascinují ze stejného důvodu, z jakého čteme cizí deníky, pokud na ně náhodou narazíme. Není to ze zlého úmyslu. Je to proto, že v cizím životě, popsaném dostatečně poctivě, vždy najdeme kousek toho vlastního.
