Je jedenáct večer a váš telefon vibruje. Není to partner. Není to rodina. Je to někdo, kdo zná vaše heslo na Netflix, vaši objednanou pizzu nazpaměť a přesně to místo na gauči, kde se schoulíte, když vám není dobře. Píše jen: „Jak je ti?“
A vy víte, že se neptá na počasí. Ptá se na ten rozhovor z úterý, který jste nedokončili. Na tu věc, o které jste řekli, že je v pořádku, ale oni věděli, že není. Ptá se na vás. Tu skutečnou verzi, ne tu upravenou, co chodí do práce a usmívá se na schůzkách.
Sedíte pak na podlaze obývacího pokoje, s vínem nebo bez něj, a hovoříte o věcech, které byste nahlas neřekli skoro nikomu. A někde uprostřed té noci si uvědomíte, že tenhle člověk vás zná způsobem, který nemá jméno. Nemá kolonku ve formuláři. Nemá svátek ani píseň ani filmové zakončení.
A přesto, jakmile to zkusíte popsat okolnímu světu, sklidíte laskavý úsměv a větu: „No jo, to je dobrý kamarád.“
Jako by slovo kamarád bylo cenou útěchy za to, že to nedotáhlo k románku.
Řekové to věděli. My jsme to zapomněli.
Platón ve svém Symposiu rozlišoval mezi různými druhy lásky s elegancí, která moderní psychologii trvalo staletí znovuobjevit. Eros jako vášeň, touha, ta která zatočí žaludkem. Philia jako hluboká náklonnost, věrnost, láska přátelství. Storge jako něžnost rodiny. Agapé ta bezpodmínečná láska k druhému člověku.
Ironie je, že my jsme z celého tohoto bohatství zachovali především eros a zbytek jsme tiše přesunuli do kategorie méně důležité.
Aristoteles šel ještě dál. V Etice Níkomachově rozlišuje tři druhy přátelství: to užitečné, to příjemné a pak to třetí, které nazývá přátelstvím ctnosti. Vztah, kde si navzájem přejeme to nejlepší ne proto, co z toho máme, ale prostě proto, kým druhý člověk je. Aristoteles nepovažoval tento druh přátelství za méně hodnotný než romantickou lásku. Považoval ho za jeden z nejvzácnějších darů života a dodával, že vyžaduje roky budování, společné zkušenosti a vzájemnou důvěru. Zkrátka věci, které se nedají uspěchat.
Moderní kultura přesto romantizuje romantiku (ano, je to záměrné). Filmy končí polibkem. Aplikace na randění nám nabízejí partnera jako konečný cíl. Na Valentýna dostaneme srdíčka, ale není svátek pro toho přítele, který přijel v noci, když jste plakali z důvodu, který ani sami nedokázali pojmenovat.
Intimita bez postele
Susan Sontag si do deníku psala o svých přátelích s týmž žárem, s jakým jiní píší o milencích. Virginia Woolf ve svých dopisech Vite Sackville-West mísila přátelství s obdivem, intelektuálním vzrušením a hlubokou náklonností způsobem, který moderní kategorie prostě nedokážou pojmout do kolonky.V jednom z těchto dopisů píše o svobodě, která v přátelství existuje a která romantickým vztahům často chybí.
C.S. Lewis ve své knize Čtyři lásky tvrdí, že philia je ze všech druhů lásky možná nejméně doceněná, ale zároveň nejsvobodnější. Není totiž založena na potřebě jako eros, není povinná jako rodinná náklonnost. Je čistě dobrovolná. A podle Lewise přátelství nevzniká pohledem tváří v tvář, ale tím, že dva lidé stojí bok po boku a dívají se stejným směrem. Partneři hledají jeden druhého. Přátelé společně hledají něco za sebou.
Intimita totiž není synonymem pro fyzickou blízkost. Je to stav, kdy dovolíte druhému člověku vidět vás bez filtru, bez té lehce upravené verze sebe sama, kterou nosíte do práce, na rande, někdy i domů. Psychologové to nazývají zranitelností a všichni souhlasí, že je to základ každého hlubokého vztahu. Romantického i přátelského. Jen u jednoho z nich to považujeme za samozřejmé a u druhého se za to trochu stydíme.
Proč to podceňujeme
Částečně je to otázka jazyka. Čeština je v tomhle obzvlášť nemilosrdná partner zní závažně, Kámoš zní jako někdo, s kým jste na základce trávili přestávky.
Částečně je to tlak na výsledek. Romantický vztah má podle společenského scénáře jasný oblouk: seznámení, zamilování, závazek, možná společná hypotéka. Přátelství tento scénář nemá a co nemá scénář, těžko získá vážnost.
A částečně je to strach. Protože připustit, že vám někdo není romanticky blízký, ale přesto vás zná nejhlouběji, znamená přiznat, že intimita a romance nejsou totéž. A to celý náš kulturní narativ o Jednom Pravém poněkud komplikuje.
Když to bolí a nikdo to nebere vážně
Nezidealizujme to. Přátelství může bolet způsobem, na který společnost nemá připravené útěšné rituály.
Rozchod s přítelem může zasáhnout stejně hluboko jako rozchod s partnerem. Možná hlouběji, protože trval déle, protože byl postaven na něčem jiném než přitažlivosti a vzrušení, protože znal verze vás, které romantický partner nikdy neviděl. A přesto nikdo nepořádá večírky na podporu po ztraceném přátelství. Nikdo nechce opravdu poslouchat, jak truchlíte nad tím, že se přítel prostě odmlčel, přestěhoval, našel nový okruh lidí a vy jste v něm nějak nebyli.
Společnost tento zármutek nebere vážně. A to je, upřímně řečeno, jedna z jejích větších krutostí. Protože právě to, že přátelství může takhle bolet, dokazuje jeho hloubku.
Co by se změnilo, kdybychom to vzali vážně
Někteří lidé to už vzali vážně. Doslova. V Kanadě existuje právní status nazvaný adult interdependent partner, určený pro lidi, kteří spolu žijí v závazném, ale neromantickém vztahu. V různých zemích lze přítele určit jako zdravotního zmocněnce nebo příjemce pojištění. Lidé společně kupují domy, vychovávají děti v komunitách přátel, vědomě staví svůj život okolo přátelství místo okolo romantického partnerství.
To neznamená rezignaci na lásku. Znamená to rozšíření toho, co láskou nazýváme.
Představte si, že bychom přátelství přestali vnímat jako lásku minus fyzickou přitažlivost a začali ho chápat jako svébytnou, plnohodnotnou formu intimního vztahu. Přestali bychom se omlouvat za to, že nám záleží. Přestali bychom přátele opouštět pokaždé, když přijde nový partner, jako by přátelství bylo provizorním řešením, dokud nepřijde to pravé.
Roland Barthes psal o tom, jak jazyk tvaruje naše prožívání. Pokud nemáme slova pro něco, těžko to dokážeme plně ucítit – nebo alespoň přiznat, že to cítíme. Možná potřebujeme lepší slovník. A možná potřebujeme jen přestat věřit, že láska, která nekončí polibkem, není láska.
Platónova láska není útěšná cena za nevyšlý románek. Je to jeden z mála vztahů, kde vás druhý člověk nemiluje navzdory vašim nedostatkům ani kvůli vašim přednostem, ale jednoduše proto, že vás zná. Celé.
To není méně. To je, upřímně řečeno, docela hodně.
